Předvídatelnost rozhodování soudů je právní i kulturní princip, jenž má hodně co dělat s obecnou důvěrou v justici, ve stát. Soudní rozhodnutí by nás neměla překvapovat. Důležitou roli zde hraje Nejvyšší soud (NS), vybaven pravomocí „zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování“. Stává se ale, že rozhodování NS problémy s jednotným výkladem spíš zakládá, než řeší. Což ovšem dopadá na životní situace mnohých, někdy téměř všech – jako v tomto případě, kdy se to týkalo každého, kdo způsobí škodu motorovým vozidlem. Pro tento účel je člověk samozřejmě povinně pojištěn. Smyslem věci je, jak zajistit plné odškodnění oběti, bez ohledu k solventnosti viníka, a tak zabránit ekonomickému zruinování pojištěnce.
Problém zde představuje ono „plné“ odškodnění. Český zákon o pojištění odpovědnosti z roku 1999 nezahrnul do rozsahu pojištění jednu podstatnou a tradiční složku škodního nároku, takzvanou nehmotnou újmu. Míněno tím odškodnění velmi různorodých následků, kupříkladu nároků pozůstalých nebo „ psychické bolesti a utrpení“ poškozených. Všichni viníci nehod tudíž platili odškodnění nehmotné újmy ze svého, často s ruinujícími následky. A naopak někteří poškození se nedomohli spravedlivého odškodnění tohoto nároku vůbec – protože viník nehody při nehodě zemřel či nebyl dobytný.
V roce 2005 Nejvyšší soud potvrdil, že náhrada nehmotné újmy není kryta zákonným pojištěním, neboť není podřaditelná pod občanskoprávní pojem škody. O rok později toto pojetí potvrdil rovněž Ústavní soud. Pojišťovny slavily, ale země se právě stala členem EU a pojištěnci i oběti nehod začali tušit, že to s ohlášeným souladem českého a unijního práva není zcela v pořádku. Evropské právo totiž nehmotnou újmu ukládá pojistit, a to již od roku 1972!
Zmíněné soudní instance právě potvrdily, že Česko tuto povinnost porušilo. A když někdo poruší povinnost, odpovídá zpravidla za tím způsobenou škodu. Pojištěnci se tedy začali domáhat její náhrady vůči státu. Věc se zdá být jednoduchá: řekne-li nejvyšší soudní instance, že české právo odporuje evropskému, měl by se z toho dovodit i důsledek – jímž je odpovědnost státu. Tato logika však u Nejvyššího soudu narazila – porazit u českého soudu český stát nebývá úplně snadné…
Na desetiletí byl tedy založen paradox: stát ohlašuje EU a občanům, že národní normu sladil s evropskou, soud prohlašuje opak, ale následky dovodit nehodlá.
Nejvyšší soud se k tomu neodhodlal dodnes, ačkoli mezitím učinil něco jiného. Loni vydal rozhodnutí, které mění svou dosavadní rozhodovací praxi a potvrzuje, že všichni, kteří u něj marně hledali ochranu – měli pravdu! A podává přesvědčivou argumentaci k závěru, že od samého počátku české zákonné pojištění zahrnovalo i nehmotnou újmu, neboť právě takto – eurokonformně – měly všechny soudy zákon vykládat, byvše k tomu povinny.
Málo platná změna názoru
Nejvyšší soud ovšem ve svém rozhodnutí nikterak nevysvětlil, proč od data vstupu do EU sám udržoval právě opačný – vůči státu i pojišťovnám ochranářský – postoj, a to až do roku 2017.
A také neříká, co si mají myslet ti všichni, co namísto pojišťovny a státu nesli náklady na domněle nepojištěný nárok z povinného pojištění. Neboť změna judikatury jim zpětně není mnoho platná. Možná by měli žádat odškodnění nehmotné újmy – za duševní útrapy, způsobené bezmocí vůči desetiletí provozovanému nekorektnímu soudnímu rozhodování.
(Autor je advokát, bývalý místopředseda vlády a ministr spravedlnosti. Převzato z deníku Lidové noviny se souhlasem autora)
