Léta jsme od zástupců obchodních řetězců slýchali, že je nesmysl, aby se zboží stejné značky lišilo svým složením u nás a za zahranicemi. Přitom každý ze stovek tisíc Čechů, kterým se vyplatí zajíždět za nákupy přes hranice, okamžitě kontroval vlastními zkušenostmi o skutečném mase v uzeninách a čokoládě ve sladkostech, kvalitnějším jogurtu, mléce, sýrech a podobně. Za cenu srovnatelnou, mnohdy dokonce nižší než u nás.
Po sérii laboratorních testů, které odhalily ve složení a kvalitě potravin mnohdy až zarážející rozdíly pro verzi českou a německou, se stalo hlavním argumentem tvrzení, že receptury jsou šité na míru chutím domácích spotřebitelů. Podle této logiky tedy Češi v lančmítu od firmy Tulip milují drůbeží separát (strojně oddělené zbytky masa a měkkých částí, jako jsou chrupavky, tvořící pastu), zatímco Němci vepřové maso. V salámové pizze preferují méně uzeniny než sousedi. Takovou hloupost jsme si mohli přečíst naposledy před šedesáti a více lety.
Tuto zdánlivou záhadu osvětluje Miroslav Toman, prezident Potravinářské a Agrární komory: „Je sice pravda, že se například v Německu a u nás prodávají potraviny pod stejnou značkou i názvem, dokonce ve stejném obalu. Rozdíl ale je v tom, že pro Němce se vyrábějí třeba v Dánsku nebo Nizozemsku, zatímco pro nás v Polsku nebo Rumunsku. A pak už je to otázka jiné receptury, kvality surovin, ale i snahy vykázat co největší zisk na úkor spotřebitele.“
Podobné rozdíly panují tedy prakticky ve všech tzv. starých zemích EU v porovnání s těmi novými, tedy včetně nás. A nejedná se jen o kvalitu výrobků, ale i o jejich cenu. Dobře, vyděláme si tak leda na ten separát, alespoň v porovnání s výkonnějšími sousedy, takže bychom očekávali potraviny v našich obchodech o čtvrtinu až polovinu levnější. Chyba lávky. Nákupní košík 20 totožných výrobků vyšel v supermarketech v Drážďanech o 14 % laciněji než u nás. Čím jsme si zasloužili tohle?
Na první pohled je rozdíl v DPH na potraviny, kterou česká středolevicová vláda stále drží o 8 % výše než kabinet Angely Merkelové. Odborníci poukazují také na velikost trhu, protože na tom nepoměrně větším německém se náklady rozpouštějí mnohem snáze. Zapomínají však naopak připočíst vyšší náklady na pracovní sílu a energie, takže v tomto směru patrně nula od nuly pojde.
Největším rozdílem tedy bude marže obchodníků, která se podle Miroslava Koberny z Potravinářské komory ČR pohybuje v německém prostředí kolem 30 %, zatímco u nás třikrát až pětkrát výše. Jsou do nich totiž započítány i tzv. zadní marže, tedy různé poplatky, které si řetězce na dodavatelích vynucují.
Především obchodní řetězce tyto údaje zpochybňují, ale srovnání cen za stejné zboží, k němuž se odhodlala europoslankyně Olga Sehnalová, Potravinářská komora a časopis Svět potravin ve spolupráci s vědci z VŠCHT, hovoří jasně.
Co s tím? Hledat mezi řetězci bílou vránu je zbytečné, protože se všechny v tomto směru chovají stejně. A tak český zákazník nakupuje týden co týden nikoli podle chuti a potřeby, ale podle slevových akcí a je rád, jak výhodně pořídil.
Jediným řešením, i když patrně nejlepším mezi těmi špatnými, je tedy regulovat výši marže a její překročení citelně pokutovat. Jistě, není to tržní, bude to složité na dokazování, vyvolá to nepochybně nevítaný zájem v Bruselu a vzdor silných obchodních značek. Ale na druhou stranu, když jsme připraveni bránit zákonem běžného občana proti vysokým úrokovým sazbám při půjčování peněz, tak jaký je rozdíl mezi lichvou a osmdesátiprocentní marží na chleba v jediném obchodě široko daleko?
