Pro přesnost je třeba dodat, že „stripy“ publikoval také nedělní Sunday Pictorial, vydávaný od roku 1915, který pouhého půl roku od svého startu dosahoval nákladu až 400 tisíc výtisků (před začátkem druhé světové války pak dosáhl náklad 1,7 mil. výtisků – pozn. aut.). A to zejména ve dnech, kdy do něj přispíval britský politik Winston Churchill, jenž v onom roce kvůli své nespokojenosti rezignoval na post ve vládě.
O čtvrt století později to byl právě Churchill, tehdy už v pozici premiéra, kdo v roce 1940 osobně pojmenoval jednu z britských válečných akcí jako „Operaci Wilfred“. Ta během tzv. telefonické války rozmístěním námořních min u pobřeží Norska zabránila tomu, aby Němci z neutrálního Švédska dostávali železnou rudu, tolik potřebnou pro jejich válečné úsilí.
Pip, Squeak and Wilfred se ale „zabydleli“ v britské hovorové angličtině záhy poté, co začaly kreslené pásky vycházet. A to i díky válečným veteránům z první světové války (1914-1918), kteří nejčastěji dostávali tyto tři válečné medaile: British War Medal, British Victory Medal a 1914 Star (nebo 1914-15 Star). Každý, kdo ve válce sloužil, totiž dostal alespoň jednu z těchto medailí. Proto se jedné hovorově říkalo „Pip“, druhé „Squeak“ a třetí „Wilfred“.
Pes, tučňák a králík
Oblibu měly hlavní postavy kresleného seriálu ale především u britského letectva (RAF). To v meziválečném období pojmenovalo podle hlavních aktérů „stripu“ cvičná letadla, a když se v roce 1938 začalo pracovat na radionavigačním systému TR.9 na frekvenci 1 kHz, začali mu Britové říkat „Pip-Squeak“.
Kreslíř Payne se při vytváření jmen postav „komiksu“ inspiroval přezdívkou svého důstojnického sluhy z dob první světové války, jemuž z nevysvětlených důvodů říkal „Pip-Squeak“. Ve „stripu“ pak byli Pip (pes) a Squeak (tučňák) rodiči Wilfreda (králík s opravdu dlouhýma ušima).
Vedlejšími kreslenými postavami stihli být do začátku druhé světové války, kdy bylo vydávání příběhu pozastaveno až do roku 1947, starší a unavený tučňák známý jako „tetička“, ale zejména šílený Rus, který vyráběl a házel bomby, profesor „Wtzkoffski“ a jeho pes, který se jmenoval „Popski“.
Popského soukromá armáda
Přezdívku „plukovník Popski“ získal během války velitel jedné z menších britských speciálních jednotek (1. demoliční družstvo, PPA), vlastním jménem Vladimir Peniakoff. Byl to v Belgii narozený potomek vlivných ruských židovských emigrantů a veterán z první světové, jenž po vypuknutí druhé světové války vstoupil ve svých 41 letech do řad britské armády. „Svou přezdívkou jsem byl potěšen,“ napsal Peniakoff ve své knize o malé nepravidelné jednotce, jíž velel a z níž měli hrůzu jak němečtí, tak italští vojáci.
Když pomineme vojenské operace, jeho největší zásluhou zřejmě je, že v roce 1944 – když se spojenci chystali k útoku na italské město Ravenna – zabránil tomu, aby dělostřelectvo rozbombardovalo baziliku sv. Apolináře v nedalekém Classe, která je mj. i pro unikátní mozaiky z 5. a 6. století považována za jednu z nejkrásnějších památek raně křesťanské architektury (a která byla v roce 1996 zařazena na Seznam světového dědictví UNESCO).
Popského soukromá armáda
Velení bylo totiž přesvědčeno, že kvůli strategické poloze na předsunutém stanovišti necelých deset kilometrů od centra Ravenny mají Němci ve věži baziliky ideální místo pro pozorovatelské stanoviště dělostřelectva. Peniakoff a muži z jeho speciální skupiny nazývané Popského soukromá armáda (Popski´s Private Army) problém vyřešili a spojenečtí dělostřelci před Ravennou byli 18. a 19. listopadu 1944 bez práce.
V roce 2004, u příležitosti 60 výročí osvobození města, byla v nartexu (chrámová předsíň u hlavního vchodu) baziliky odhalena pamětní deska, na níž starosta a lidé Ravenny děkují partyzánům, plukovníku Popskému, spojencům, duchovenstvu a padlým za záchranu dědictví lidstva.
Vladimir Dmitrievic Peniakoff alias plukovník Popski byl v té době více než půl století po smrti. Zemřel v Británii šest let po válce na mozkový nádor ve věku 54 let a v hodnosti podplukovníka. O legendě, kterou se jeho život stal, ale až někdy příště.
