Jsme jen dvacet kilometrů od centra hlavního města. Po Berounce pluje kánoe a míjí odpoledním sluncem zalitou skálu Kazín. Pod jedním z převisů sedí zhruba pětadvacetiletý mladík a čte si knížku.
„Ahóóój. Co to čteš?“ haleká bodře muž z kánoe.
„Cestopis. Z Anglie. To víš, když tam teď nemůžu jet, tak si to tady aspoň čtu. A je to fajn. Žádný spěch, čas tak pěkně plyne,“ odpovídá s úsměvem mladík. Scéna, jako kdyby tu právě natáčeli film o Máchovi.
Proti proudu směrem na Křivoklátsko se nad řekou tyčí zřícenina hradu Týřov. Sotva slunce prozářilo kraj, vyráží na stezku k němu návštěvníci. Však také na jejím začátku žádá obec turisty, aby byli ohleduplní a necourali se po vesnici a městečku (Skryje), když jdou do lesů.
„Jsme tady poprvé. Vůbec jsme netušili, jak pěkné místo to tady je. Ten výhled opravdu stál za to. Dostali jsme tip od kamaráda, co má zdejší kraj prolezlý,“ dává se do řeči ani ne třicátník z Prahy se sympatickou slečnou, když se zastavují u našich psů, které jsme vzali na pořádnou procházku.
Zdejší cesta k zřícenině připomíná vyhlášenou Ztracenku. To je trampská osada u Štěchovic. Podél skalnatého břehu Vltavy se táhne úzká stezka, občas se přes ni valí kamenné moře. A všude chatičky, některé ještě pamatující počátky trempinku u nás na začátku minulého století. Třeba jako na osadě Scot. Romantika. I když přehrady z dříve divoké řeky, po níž voraři splavovali dřevo až do Prahy k Vyšehradu, udělaly víceméně stojatou vodu. A tak Svatojánské proudy je vidět už jen na reprodukcích rytin.
„Fakt?! Tak to tam taky vyrazíme. To zní dobře, to jsme vůbec netušili, že něco takového je vlastně kousek od bydliště,“ usmívá se mladík, a tak přihazujeme ještě jeden „lesní“ tip do Kokořínska: Údolí Vrbodolu je hluboká průrva asi dva kilometry dlouhá, která je zakončena Partyzánskou jeskyní. Nedaleko je městečko Mšeno.
Konečně jsme se vyšplhali na Týřov u Berounky. Skupinka mladých se sluní u zbořeného paláce, někteří bosí si užívají kamínků a trávy; pomalu plyne hovor o všem možném, jedna slečna je ponořená do knihy. Nikdo z nich nenaříká, že nejde někam odletět. „A proč bychom někam lítali. Tady je krásně. A večer si dole u nás na gruntu zahrajeme na kytaru, uděláme ohýnek,“ říká místní mladík.
Ostatně mluvčí cestovní agentury Invia Andrea Řezníčková právě v domácím turismu vidí prostor i pro cestovky, i když ruku na srdce: K tomu, aby si člověk našel chalupu, na auto dal kola a coural se po skalách, cestovku nepotřebuje. „Domácí turistika představuje trh o objemu 70 miliard korun. To je velmi důležitý segment hospodářství,“ míní Řezníčková.
Každopádně nebude-li v létě možné odjet k moři, tak to v české krajině bude asi pořádný masakr, obávají se ochranáři i místní, kde mají kousek pěkné přírody. Už před pandemií sílily hlasy žádající regulaci návštěvníků například v Jizerských horách a Krkonoších. Přibývá totiž mimo jiné i nočních jezdců na elektrokolech a běžců rušících noční klid.
Takže kdyby se i letos tisíce rodin nakonec mohly „odvalit“ k moři do Chorvatska, české krajině, která teď navíc nebývalým tempem vysychá, by to jen prospělo, aby se z našich hor, lesů, vod a strání nestal takový ošlapaný Václavák.
