Včasná diagnóza a nasazení vhodné léčby by přitom mohly zpomalit rozvoj nemoci a pacienti by měli větší šanci žít déle plnohodnotnější život. V opačném případě se však život pacientů zkracuje a velká většina z nich má významně omezenou pohyblivost a další komplikace.
Bechtěrevova choroba neboli ankylozující spondylitida, pojmenovává nevyléčitelné zánětlivé revmatické onemocnění. Příčina této nemoci není zcela jasná. Pravděpodobně se na ní ale podílí kombinace genetické predispozice s faktory vnějšího prostředí, které aktivují imunitní systém.
V ČR trpí tímto autoimunitním onemocněním asi deset tisíc pacientů. V posledních letech však jejich počet narůstá hlavně kvůli většímu povědomí o nemoci a lepší diagnostice. Bechtěrevova nemoc se vyskytuje třikrát častěji u mužů, než u žen. První příznaky se objevují mezi 18. a 30. rokem života.
Mezi hlavní varovné signály patří bolest v dolní části zad společně se ztuhlostí, která trvá déle než tři měsíce. Lidé ji však často zaměňují za klasickou bolest zad. Dalším signálem bývá bolest v oblasti hrudníku a omezení rozsahu pohybu páteře, odkud prostupuje do hýždí a zadní strany stehen.
Polovina pacientů má zánětem zasažené také klouby a úpony mimo páteř. Bolest a omezená hybnost se typicky objevuje v klidu v noci a po ránu. V některých případech se objevují i mimokloubní příznaky nemoci, které postihují oči (až 30 % případů), kůži (lupénka až ve 20 % případů) či střeva (5-10 %).
Při diagnostice nemoci se přihlíží i k rentgenovým snímkům a krevním testům. Bohužel ale některé časné formy onemocnění nejsou na rentgenu rozpoznatelné, a přesná diagnóza se tak oddaluje. Průměrná doba od prvních příznaků po stanovení konečné diagnózy je tak v ČR 9,1 roku. (Zdroj: FOREJTOVA, S., et al. (2008). Factors influencing health status and disability of patients with ankylosing spondylitis in the Czech Republic. Clin Rheumatol. 27(8): 1005–1013.)
Čím dříve se však přijde na příčinu nemoci, tím dříve pacient dostane vhodnou léčbu a může se zabránit dalšímu rozvoji choroby. Pokud se s léčbou začne pozdě, případné změny na páteři a kloubech jsou již nevratné. (Zdroj: TAN, S., WANG, R., WARD, M. M. Syndesmophyte growth in ankylosing spondylitis. Curr Opin Rheumatol. 2015; 27 (4): 326–332.)
Existují farmakologické a nefarmakologické možnosti léčby Bechtěrevovy nemoci v závislosti na stadiu onemocnění. Mezi nefarmakologické patří úprava životního stylu, fyzioterapie, případně lázně. Úlevu od bolesti a ztuhlosti totiž přináší rozhýbání kloubů.
Farmakologická léčba v první řadě zahrnuje užívání nesteroidních antirevmatik (NSA), která působí na zmírnění zánětu, bolesti a otoků v postižených místech. Mezi další léčiva patří také kortikoidy a imunosupresiva. (Zdroj: ZOCHLING, J., et al. Ann Rheum Dis. 2006; 65: 442–452).
„Většina pacientů naštěstí funguje poměrně dobře na prostém cvičení, rehabilitaci a občasném užití nesteroidních antirevmatik proti zánětu a bolesti,“ říká prof. MUDr. Ladislav Šenolt, Ph.D., vedoucí oddělení experimentální revmatologie Revmatologického ústavu.
Důležité je podle jeho názoru potlačení autonomní reakce v těle pacienta. „Neléčené onemocnění vede k postupné invaliditě, zhoršování kvality života a ve své podstatě i zkrácení života,“ dodává.
Další skupinu léků tvoří biologická léčiva, která jsou velmi účinná a kromě toho, že působí na bolest, také tlumí zánět kloubů i šlach. Dále snižují množství očních komplikací, mírní lupénku nebo střevní zánět, pokud se tyto komplikace u nemoci vyskytují.
Biologická léčba je ale určena pouze těm pacientům, kteří splňují podmínky pro její podání. Jedním z kritérií je například selhání kombinace nefarmakologické léčby s užíváním nesteroidních antirevmatik. Nasazení biologické léčby vždy závisí na individuální potřebě pacienta a doporučení lékaře. (Zdroj: Ann Rheum Dis doi: 10.1136/annrheumdis-2016-210770)
„Způsobů, jak nemoc pozitivně ovlivnit a předejít vážným zdravotním komplikacím, máme dnes hned několik. Je ale třeba včasné diagnostiky a aktivního přístupu pacienta. Pohybem a cvičením může pomoci tělu proti bolesti a ztuhlosti, a zároveň ho udrží v co nejlepší kondici. Důležité také je, aby pacienti informovali své blízké a nebáli se říct si o pomoc,“ uvedl profesor Šenolt.
