Zúčastnění už nyní tuší, že s velkou pravděpodobností nebude splacena a že jde fakticky o grant Ukrajině. Leda že by Rusko zaplatilo Ukrajině válečné reparace, což ovšem předpokládá jeho válečnou kapitulaci. Nebo že by se půjčka splatila z ruských devizových rezerv, ve zmrazeném stavu ležících na účtech zejména v Belgii, jež ale jejich využití pro takový účel kategoricky odmítá.
Hovořme tedy o grantu Ukrajině. Za účelem jeho poskytnutí si nejprve musí země EU samy půjčit od mezinárodních investorů typu bank či třeba penzijních fondů, aby jej následně mohly Kyjevu převést. Zde už je na místě hovořit opravdu o půjčce se vším všudy. Nikoli však o půjčce v podání celé EU. Půjčí si pouze 24 z 27 zemí EU, a to bez Česka, Slovenska a Maďarska.
Uvedený trojlístek zemí nebude za půjčku ani ručit, a nebude ji ani splácet. Triu těchto zemí umožňuje vyvázání se z ručení a splácení půjčky na grant Ukrajině unijní institut „posílené spolupráce“. Tento institut, jejž fakticky ještě pod názvem „bližší spolupráce“ zavádí už Amsterodamská smlouva z roku 1999, umožňuje uplatnit prvky „dvojrychlostní EU“.
O deset let mladší Lisabonská smlouva už hovoří o „posílené spolupráci“, přičemž zvyšuje z osmi na devět minimální počet unijních zemí, které v té či oné oblasti chtějí a legálně mohou postupovat „integrovaněji“ než jiné v EU, čímž tedy zařadit „vyšší rychlost“ integrace nebo spolupráce.
Existují precedenty. Například v roce 2017 byl Evropskou unií zřízen Úřad evropského veřejného žalobce. Přesněji, byl zřízen 24 zeměmi EU, protože Dánsko, Irsko a Maďarsko se z příslušné spolupráce z různých důvodů vyvázaly. Úřad, jenž sídlí v Lucemburku, tedy ani nefinancují, přestože je jeho chod hrazen ze společného rozpočtu EU.
Dánští, irští i maďarští daňoví poplatníci tak těží z existence úřadu, který například stíhá podvody s penězi EU, tedy chrání i peníze, které do společného rozpočtu odvedli daňoví poplatníci daných tří zemí, aniž by tedy tito dánští, irští a maďarští poplatníci za úřad platili.
Platí jej daňoví poplatníci zbylých 24 zemí EU, a to právě proto, že se těchto 24 zemí rozhodlo uplatnit institut posílené spolupráce. Ten tedy, jak vidno, umožňuje Evropské unii postupovat dále, integrovat se rychleji, aniž by byla nutná jednomyslnost.
Z finančního hlediska je věc v rámci rozpočtu EU ošetřena korekčním mechanismem, takže Dánsko, Irsko a Maďarsko získávají refundaci, případně se krátí jejich příspěvek do společného unijního rozpočtu, v rozsahu odpovídajícím nákladnosti jejich příspěvku na chod Úřadu evropského veřejného žalobce, kdyby se na něm podílely.
Podobných precedentů existuje více. Pokud se na bruselském summitu 24 zemí EU dohodlo na posílené spolupráci stran půjčky na grant Ukrajině, nejde o nic úplně nového. Byť institut posílené spolupráce dosud ještě nebyl uplatněn v této konkrétní oblasti poskytnutí finančních prostředků třetí straně a související půjčky.
Grant Ukrajině tedy poskytne nikoli 27, ale jen 24 zemí EU. Tak, jako Dánsko, Irsko a Maďarsko, nefinancují Úřad evropského veřejného žalobce, nebudou Česko, Slovensko a opět Maďarsko financovat grant Ukrajině. A nebudou se za něj ani zaručovat.
Přestože za půjčku na grant Kyjevu ručí země EU prostředky z unijního rozpočtu, netýká se to prostředků odpovídajících příslušným příspěvkům Česka, Slovenska a Maďarska do rozpočtu EU. Ty budou z participace na ručení a splácení vyvázány podobně, tedy korekčním mechanismem, jako se z financování Úřadu evropského veřejného žalobce vyvazuje Dánsko, Irsko a Maďarsko.
Konkrétně bude Evropská komise za půjčku na grant Ukrajině ručit rezervou v rámci rozpočtu EU, ale díky uplatnění korekčního mechanismu opět jen tou částí, která odpovídá příspěvkům 24, nikoli 27 členských zemí. Fakticky si tak od mezinárodních investorů půjčí na grant Kyjevu pouze 24 zemí EU.
Ty budou ručit svojí částí rezervy v rozpočtu EU, nikoli rezervou celou. (Rezerva v rozpočtu EU vzniká coby rozdíl mezi objemem prostředků, jimiž unijní země maximálně mohou právoplatně financovat chod EU a objemem prostředků, které jsou skutečně využity, pozn. aut.).
Pochopitelně, v případě využití institutu posílené spolupráce je situace obtížnější než v případě využití téhož institutu při zajištění chodu Úřadu evropského veřejného žalobce, protože si lze představit stav, kdy by se za půjčku na grant Ukrajině odmítly zaručit a splácet ji největší ekonomiky EU a s nejlepším ratingem své úvěruschopnosti, jako je v prvé řadě Německo.
Bez účasti Německa a dalších zemí s nejlepším ratingem, jako je Nizozemsko, by společné půjčování na grant Ukrajině bylo ohroženo, neboť by příslušné dluhopisy nemusely disponovat tak vysokým ratingem, který by zajišťoval jejich finanční výhodnost, tj. dostatečně nízké úročení.
Takový problém pochopitelně nevyvstává v případě uplatnění institutu posílené spolupráce při zřízení a zajištění chodu Úřadu evropského veřejného žalobce. Ten žádný rating nepotřebuje. Protože však země, které se na půjčce na grant Ukrajině podílet nebudou, neřadí ani k největším ekonomikám EU, ani k těm s nejlepším ratingem, zbývajících 24 zemí EU si může výhodně půjčit i bez nich.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
