Hranice tří procent hrubého domácího produktu (HDP) coby maximálního přijatelného deficitu veřejných financí a hranice 60 procent HDP coby maximálního přijatelného veřejného zadlužení sice zůstávají, ale členské země EU budou mít více let než nyní na to, aby své rozpočty do uvedených mezí dostaly.
Stávající Pakt růstu a stability byl od konce 90. let porušen ve stovkách případů (třeba jen hranici 60 % HDP veřejného zadlužení nyní překračuje více než polovina zemí EU, pozn. aut.). Zvláště zeměmi eurozóny.
V řadě z nich se totiž po přijetí eura rozbujel morální hazard a přesvědčení, že je z případných potíží vytáhne Německo. Zemím eurozóny se tak zhoršuje rating úvěruschopnosti mnohem více než zemím EU, které eurem neplatí.
Příkladem je Slovensko, jež má nyní v očích ratingové agentury Fitch nejhorší hodnocení dluhu od roku 2005, tedy od doby před přijetím eura, přičemž rating Česka se za celou tu dobu neustále zlepšuje. Navíc, z 20 zemí eurozóny se v době, po kterou eurem platí, zhoršil rating dle Fitche hned 11 z nich (tedy 55 %). Ze sedmi zemí EU, které eurem naopak neplatí, se rating nezhoršil žádné (tedy 0 %).
Alespoň tedy v období od vzniku eura, čili od 1. 1. 1999. Hned šesti z těchto sedmi zemí (Dánsku, Švédsku, Česku, Polsku, Bulharsku a Rumunsku) se rating zlepšil, v případě jedné – Maďarska – je nyní shodný jako právě 1. 1. 1999.
Nová rozpočtová pravidla EU tak sama o sobě zvyšující se hrozbu prohlubující se dezintegrace, ba nakonec až rozpadu eurozóny neodvrátí. Budou muset být zároveň mnohem důrazněji než doposud vynucována. Je otázka, zda k tomu má Brusel dostatečné legislativní či sankční mechanismy.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
