O Starmerově dětství koluje celá řada historek. Jisté je to, že společně se svými sourozenci vyrůstal v chudobě, měl vážně nemocnou matku a s otcem měl komplikovaný vztah. Díky nařízení tehdejší britské ministryně školství Margaret Thatcherové patřil Starmer k těm, kdo mohl v polovině 70. let zdarma studovat na výběrovém gymnáziu, kde navíc po dosažení 16 let dostal stipendium.
Starmer následně vystudoval práva na universitě v Leedsu a poté absolvoval roční postgraduální studium občanského práva na Oxfordské univerzitě. Ve své právnické praxi působil výhradně jako obhájce se specializací na problematiku lidských práv. Obhajoval například ekologické aktivisty z organizace Greenpeace ve sporu se společností McDonald’s, svedl právní bitvu i s firmou Shell.
V letech 2008 až 2013 Keir Starmer byl ředitelem státního zastupitelství (DPP). O rok později byl vyznamenán rytířským titulem (Sir) a jmenován rytířem-komandérem Řádu lázně (KCB) za zásluhy o právo a trestní soudnictví během jeho působení ve funkci ředitele státního zastupitelství. Tato pocta ocenila Starmerův přínos pro právnickou profesi a jeho práci při stíhání významných případů.
Jako ředitel státního zastupitelství však Starmer například čelil kritice za řešení případu vydání Juliana Assange. Spoluzakladatel WikiLeaks – internetového serveru, který během několika let zveřejnil množství utajovaných dokumentů, se obával vydání do Spojených států, přičemž Starmerem vedený úřad byl zapojena do složitých právních bitev souvisejících s tímto případem.
Kontroverze lze ale najít i u dalších kauz. Keir Starmer byl kritizován mimo jiné i za snahu o vydání Garyho McKinnona, autistického počítačového hackera, který narušil bezpečnostní systémy USA. Tento případ vyvolal veřejnou debatu o vhodnosti vydání McKinnona, jenž měl vážné problémy s duševním zdravím. (Podle odborníků autismus šlo o Aspergerův syndrom, pozn. red.).
Starmer také během svého funkčního období zavedl nové pokyny pro stíhání politických aktivistů a žadatelů o sociální zabezpečení, které někteří kritici považovali za příliš tvrdé. Jeho funkční období bylo svědkem sporných rozhodnutí, jako bylo např. nestíhání policistů zapojených do smrti tří migrantů a na druhé straně stíhání obětí zločinů a demonstrantů za sociální spravedlnost.
Nový předseda britské vlády je ve vrcholné politice relativně krátkou dobu, ale dosud si ve své nové kariéře vedl značně obratně. Do parlamentu vstoupil v roce 2015 jako poslanec za Holborn a St. Pancras a v řadách labouristické strany rychle stoupal vzhůru. Už o rok později se stal stínovým tajemníkem pro brexit a prosazoval druhé referendum o členství Spojeného království v EU.
V dubnu 2020 byl těsnou nadpoloviční většinou (56 %) zvolen vůdcem Labouristické strany a vystřídal dosavadního lídra Jeremyho Corbyna. Starmer byl k bývalému předsedovi labouristů velmi kritický, protože se podle něj „nedokázal vypořádat s antisemitismem v řadách labouristů v souvislosti s negativním postojem vůči Izraeli kvůli jeho politice k Palestincům“.
Zde je nutné doplnit, že manželka Keira Starmera (ten o sobě říká, že je ateista), Victoria, je židovka (její předci byli Židé z Polska, kteří před druhou světovou válkou utekli do Anglie) a rodina má tak příbuzné i v Izraeli. Rodinná vazba ovlivnila Starmerův vztah k judaismu nejen v osobní rovině (drží šabat a ctí tradice; děti se vychovávají v židovské víře), ale i v pracovní, respektive politické.
Po svém zvolení do čela labouristů před čtyřmi lety Starmer prohlásil, že za svou prioritu „si stanovil tažení proti antisemitismu a opětovné získání důvěry židovské komunity“. Strana se následně, po vnitrostranických bojích, očistila od zastánců bývalého předsedy, a pod Starmerovým vedením se posunula k politickému středu a distancovala se od někdejší Corbynovy levicovější politiky.
Starmer se následně zaměřil se na to, aby byla Labouristická strana volitelnější a snažil se o pragmatický přístup k politice a vládnutí. Jeho dosavadní postoj k zahraniční politice byl obecně v souladu s konzervativní vládou. Kritici mu však vyčítají, že během covidové pandemie nenabídl „robustní alternativní plán“, jímž by odlišil přístup labouristů od přístupu konzervativní vlády.
Starmerův pragmatický a metodický styl v kombinaci s jeho právním zázemím formoval jeho přístup k politice a kladl důraz na stabilitu a postupné změny oproti radikálním posunům. To mu pomohlo zajistit si širokou podporu v Labouristické straně a postavit se jako životaschopný kandidát na premiéra.
Jak již víme, Keir Starmer se stal novým nájemníkem v londýnské Downing Street 10 (resp. číslo 11), tradičním sídle britských premiérů. S pomocí umělé inteligence (ChatGPT) jsme zkusili spočítat, jaká je pravděpodobnost, že se dospělý Brit stane předsedou vlády: Šance je jedna ku 278 milionům. Respektive ještě nižší, pokud vezmeme v potaz i další sociálně-politické faktory.
Třeba to, že pouze malá část dospělých se zabývá politikou a ještě menší část aspiruje na nejvyšší funkci. Stát se předsedou vlády obvykle vyžaduje vedení velké politické strany, což dále zužuje okruh. Cesta k tomu, stát se premiérem, je vysoce konkurenční a obvykle zahrnuje kombinaci osobních ambicí, politických dovedností a příznivých okolností.
To vše Starmerovi vyšlo, ale uvidíme, jak si jako nový premiér povede. Hned na sobotu svolal první jednání vlády, aby následně před televizními kamerami představil priority kabinetu. „Hlavní povinností mé vlády je bezpečnost a obrana, naše podpora NATO a Ukrajině je neochvějná,“ informovala BBC. Premiér oznámil zásadní obrat v migrační politice a program deportací migrantů do Rwandy se ruší.
Vysoko na seznamu priorit bude pro novou vládu také řešení krize britské Národní zdravotnické služby, která se potýká jak se stávkami lékařů, tak enormními čekacími lhůtami na ošetření a rovněž skandály – třeba s infikovanou krví, která obsahovala viry HIV či žloutenku typu C. A pak jsou na seznamu také přeplněné věznice, což je mezi britskými partajemi tradiční téma politických půtek.
