Jedinou malou útěchou je, že náběh tohoto systému bude pozvolný. Příští rok přijdou výrobci cementu, oceli nebo hliníku o 2,5 procenta bezplatných povolenek, o rok později o pět procent, poté o deset až nakonec v roce 2034 už nebudou mít bezplatné povolenky vůbec. Doplatí na to všichni, kdo plánují nějakou stavbu.
Výroba cementu nebo oceli je nejen energeticky náročná, ale navíc sama o sobě vytváří velké množství skleníkových plynů. Například při zpracování vytěženého vápence v cementářské peci se uvolňuje oxid uhličitý. Je to výsledek chemické reakce, kterou obejít nelze.
Navíc to nejsou jediné změny týkající se trhu s emisními povolenkami. Od roku 2027 by se měly emisní povolenky týkat také spotřeby fosilních paliv v domácnostech, pohonných hmot i plynu využívaného pro vytápění rodinných domů a bytů. To vše výrazně zvýší náklady na bydlení a ještě více zatíží rodinné rozpočty.
Pokud se chcete vyšším nákladům vyhnout, moc možností nemáte. V případě plánované stavby lze nakoupit stavební materiál předem, než na jeho výrobce dopadne zpoplatnění emisních povolenek. A samozřejmě se to promítne do koncové ceny. Cementárny působící v Česku loni dostaly 2,22 milionu povolenek, potřebovaly jich ale o něco méně.
Při současných cenách emisních povolenek jde o čtyři miliardy korun. Pro srovnání: Pro tyto cementárny jde o celý provozní zisk. Jen cement potřebný při výstavbě tak bude kvůli tomu ročně o čtyři miliardy dražší. Více stavebníci ale zaplatí i za ocel či hliník. Nepomůže ani materiál z dovozu ze zemí mimo EU, protože na něj začne platit takzvané uhlíkové clo.
Evropská unie svými nepromyšlenými zásahy zásadně zhoršuje dostupnost bydlení. Nesmyslné požadavky EU na energetickou náročnost budov zdražily nové byty o stovky tisíc korun. Aktuální nařízení nutí stavět nové budovy s energetickou spotřebou blízkou nule, což výrazně zvýšilo náklady na výstavbu.
Dokud tento standard nebyl povinný, byl o něj mizivý zájem. Takových bytů se stavěly jen jednotky procent. Nyní navíc hrozí, že všechny nové budovy budou muset být energeticky ještě méně náročné. Rozdíl mezi spotřebou blízkou nule a připravovaným nulovým standardem je ale tak malý, že je naprosto zanedbatelný.
Co naopak zanedbatelné není, jsou nutné náklady k tomuto minimálnímu posunu. Ty by byly tak veliké, že by se nikdy nevrátily. Energetická náročnost budovy by se snížila jen minimálně, zatímco finanční náročnost výstavby by vzrostla neúměrně více.
Česko by tuto legislativu přicházející z Bruselu nemělo tupě přijímat, ale myslet hlavně na lidi, kteří chtějí bydlet. Ať už jde o nesmyslný systém obchodování s emisními povolenkami, nebo nikým nechtěná energeticky úsporná opatření.
Autor je generální ředitel a předseda představenstva společnosti Ekospol
(Redakčně upraveno)
