Okamžiky dějin: Den, kdy se lokomotiva poprvé rozjela po kolejích

Datum 21. února 1804 dnes naprostá většina lidí přejde bez povšimnutí. Přesto jde o okamžik, který zásadně proměnil svět. Právě toho dne se ve Walesu poprvé v historii rozjela parní lokomotiva po kolejích, a odstartovala tak éru železnice.

Na trati spojující železárny Penydarren s kanálem u Abercynonu vyrazil stroj, který dokázal utáhnout náklad železa i desítky lidí bez pomoci koní. To, co se tehdy zdálo jako technická kuriozita, se během několika desetiletí stalo páteří průmyslové civilizace. Železnice urychlila přepravu surovin, lidí i informací a zásadně podpořila rozvoj průmyslové revoluce.

Za tímto převratným okamžikem stál muž, na kterého historie dlouho zapomínala, Richard Trevithick. Vizionář, experimentátor a technický génius, který předběhl svou dobu.

Předběhl svou dobu

Richard Trevithick se narodil 13. dubna 1771 v Cornwallu na jihozápadě Anglie. Vyrůstal v kraji, kde byl těžební průmysl každodenní realitou. Jeho otec pracoval jako důlní inženýr, a tak se mladý Richard už od dětství pohyboval mezi stroji, které odčerpávaly vodu z cínových a měděných dolů.

Tehdejší doly využívaly především nízkotlaké parní stroje podle konstrukce Jamese Watta. Ty byly sice spolehlivé, ale velké, těžké a technicky složité. Trevithick je pozoroval, přemýšlel o jejich slabinách, a brzy dospěl k vlastnímu řešení.

Zatímco Watt prosazoval nízkotlaký systém s odděleným kondenzátorem, Trevithick se vydal odvážnější cestou. Začal experimentovat s vysokotlakou párou, která umožňovala menší, lehčí a výkonnější stroje.

Vysokotlaký parní motor byl jeho klíčovým vynálezem. Znamenal zásadní zjednodušení konstrukce a otevřel cestu mobilním parním strojům. Bez tohoto kroku by lokomotiva dost možná ještě dlouho zůstala jen snem.

Bafající ďábel

Než došlo na koleje, přišel pokus o silniční parní vozidlo. V roce 1801 Trevithick v cornwallském Camborne představil svůj první samohybný stroj, který vešel do dějin pod přezdívkou „Bafající ďábel“ (Puffing Devil).

Tento parní vůz dokázal jet rychlostí 8 km/h a převážel několik pasažérů. Na svou dobu šlo o fascinující podívanou. Stroj poháněný párou se pohyboval bez koní, jen díky síle tlaku uzavřeného v kotli.

Jeho život však byl krátký. O Vánocích toho roku došlo k nehodě: Po jízdě zůstalo topeniště bez dozoru, voda v kotli se vyvařila a přehřátý stroj vybuchl a shořel. Událost sice působila jako fiasko, ale technicky šlo o důležitý krok vpřed.

Jedním z nejzásadnějších prvků bylo využití výfuku páry do komína. Tento princip vytvářel tah, který posiloval hoření v topeništi. Řešení, jež se později stalo klíčovým prvkem konstrukce parních lokomotiv. Neúspěch „Bafajícího ďábla“ Trevithicka nezastavil. Naopak. Byl to jen předstupeň k historickému okamžiku, který měl přijít o tři roky později, 21. února 1804.

Historická jízda z Penydarrenu

Místem, kde se začala psát historie železniční dopravy, byly železárny Penydarren Ironworks ve městě Merthyr Tydfil. Odtud vedla průmyslová trať k překladišti u kanálu v Abercynonu, odkud se železo dopravovalo dál směrem k přístavům. Koleje byly původně určeny pro koňské povozy a nikdo je nestavěl s představou, že by po nich měl jezdit těžký parní stroj.

Impulsem k rozhodujícímu pokusu nebyla jen víra v technický pokrok, ale také obchodní rivalita. Majitel železáren Samuel Homfray totiž uzavřel sázku se svým konkurentem Richardem Crawshayem.

Vsadil se o 500 guineí, že nová lokomotiva dokáže přepravit deset tun železa po celé trati dlouhé přibližně patnáct až šestnáct kilometrů. Ve hře nebyly jen peníze, ale i prestiž a důkaz, že parní síla může nahradit koně.

Dne 21. února 1804 se lokomotiva skutečně rozjela. Táhla deset tun železa, za sebou měla pět vozů a na nich přibližně sedmdesát mužů. Cestu dlouhou kolem šestnácti kilometrů urazila za čtyři hodiny a pět minut.

Na dnešní poměry šlo o pomalou jízdu, tehdy však představovala technický zázrak. Stroj, poháněný vysokotlakou párou, dokázal bez pomoci zvířat přepravit těžký náklad i lidi po železných kolejích: Byl to zlomový okamžik průmyslové revoluce.

Dobový tisk reagoval s nadšením i obavami. Objevovaly se úvahy, že počet koní v království výrazně klesne a že parní stroje najdou využití v mnoha oblastech, kde si je dosud nikdo nedokázal představit. Zároveň však zaznívala i skepse.

Lokomotiva byla hlučná, těžká a technicky náročná. Pro některé šlo spíše o kuriozitu než o budoucnost dopravy. Přesto bylo zřejmé, že se otevřela nová kapitola technických dějin.

Proč první lokomotiva neuspěla

Navzdory vyhrané sázce neměla Trevithickova lokomotiva dlouhou provozní kariéru. Hlavní problém spočíval v její hmotnosti. Vážila přibližně pět tun, což představovalo obrovské zatížení pro tehdejší kolejnice. Ty byly vyrobeny z litiny a původně byly určeny pro mnohem lehčí koňské vozy. Pod vahou stroje se lámaly a trať se poškozovala.

Ekonomická stránka provozu se rychle ukázala jako neudržitelná. Opravy tratě byly nákladné a provoz nespolehlivý. Lokomotiva proto byla po několika měsících vyřazena z provozu a přeměněna na stacionární parní stroj, který dodával energii železárenským zařízením.

Historicky první jízda tak zůstala spíše demonstrací možností, než počátkem pravidelné železniční dopravy. Trevithick předběhl nejen svou dobu, ale i technickou vyspělost infrastruktury, která jeho vynález nedokázala plně využít.

Autor je spolupracovník redakce
(Redakčně upraveno)