V Česku jsou skoro nejvíce v ekonomicky vyspělém světě rozevřeny nůžky mezi platy státních zaměstnanců a mzdami sféry soukromé. To není zdravá situace z hlediska nastavení motivace v celkovém národohospodářském pohledu. To proto, že soukromá sféra si vlastně z části svého zisku tu státní platí, aby jí poskytovala určitou produkci.
Platy zaměstnanců státní sféry tedy nejsou ničím jiným než částí (hrubého) zisku sféry soukromé, případně dluhem, což je ovšem jen část budoucího (hrubého) zisku sféry soukromé. Je třeba primárně motivovat sféru soukromou, tedy sféru platící, nikoli sféru státní a veřejnou, tedy sféru placenou.
Zdravější je vždy ta ekonomika, která správně motivuje „přímo u zdroje“. Zdrojem prosperity je sféra soukromá, bez jejíž ziskovosti dlouhodobě žádná sféra státní ani existovat nebude.
Jinými slovy, základem prosperity jakékoli ekonomiky je ziskovost sféry soukromé, nikoli přidávání na platech ve sféře veřejné.
Bohužel, Česko v plynulých letech až příliš podlehlo odborářskému tlaku na růst minimální mzdy a na přidávání ve státní sféře. Odbory dosáhly svého a zbytek republiky to dnes splácí nejvýraznější inflací od vzniku ČR. I proto je třeba nyní s přidáváním státním zaměstnancům brzdit.
Střednědobě je pak třeba jich propustit řádové alespoň nižší desítky procent. A zavést motivaci jako v soukromé sféře, opustit koncepci tabulkových platů. Kvalitní a pracovití úředníci ať mají platy blížící se mzdám sféry soukromé. Proč ne.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank a člen Národní ekonomické rady vlády (NERV)
(Redakčně upraveno)
