A jak je to se zveřejněním platů podle české legislativy? Může zaměstnavatel prozrazovat náš příjem a můžeme se my naším platem vytahovat? Nebo jde o obchodní tajemství či dokonce citlivý údaj? Reálně, ode všeho trochu. Jedná se zkrátka o problém, který naše zákony jednoznačně neřeší a na jehož rozlousknutí se neshodnou ani právníci či ochránci osobních údajů.

SPRÁVNÍ SOUD OPRAVIL ÚŘAD

O zřejmě nejznámější spor se v roce 2013 postaral Úřad o ochranu osobních údajů (ÚOOÚ), který Vrchnímu státnímu zastupitelství udělil pokutu 100 000 Kč za to, že prozradil platy všech zaměstnanců. Lenka Bradáčová, jako zástupce potrestaného úřadu, se tehdy bránila, že platy musela zveřejnit na základě žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím a odvolávala se také na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z roku 2011, podle něhož za příjemce veřejných je nutno považovat i státem placené zaměstnance. „Pracujeme ve veřejné sféře, takže údaj, kolik bereme, musí být transparentní,“ prohlásila vrchní státní zástupkyně Bradáčová.

Naopak ÚOOÚ ústy svého tehdejšího předsedy Igora Němce argumentoval tzv. principem proporcionality, podle něhož je vždy nutné vážit, zda má přednost ochrana soukromí, nebo veřejný zájem: „Umím si dobře představit, že platy například státních zástupců musejí podléhat veřejné kontrole, ale není mi jasné, v čem je veřejný zájem naplňován při zveřejnění platů řidičů a uklízeček.“

Správní soud loni pokutu zrušil a uložil ÚOOÚ se postupem státního zastupitelství znovu zabývat. Úřad se proti tomu rozhodnutí neodvolal, takže je lze považovat za průlomové, na něž se dá v podobných případech poukazovat. Nicméně ochota zveřejňovat platy zaměstnanců ministerstev, vládních úřadů, státní správy i samosprávy, státních škol a dalších institucí či složek, kde jsou zaměstnanci placeni z veřejných peněz a nakládají s nimi, se zvyšuje sice zvolna, ale přece. V každém případě, kdo přijme místo v podobné organizaci, už musí počítat nejen s podáním majetkového přiznání každý rok (pokud je na manažerské pozici), ale i s tím, že se jeho plat stane věcí veřejnou.

ZAMĚSTNAVATELÉ MUSEJÍ DOLOŽIT ŠKODU

A jak je to v soukromých firmách? Zaměstnavatelé mohou mít zájem na utajení platů svých zaměstnanců v situaci, kdy by to mohlo negativně ovlivnit např. konkurenceschopnost jejich firmy, nebo se chtějí chránit před přehnanými nároky nových zaměstnanců. Mají možnost zařadit doložku o mlčenlivosti do pracovní smlouvy nebo pracovního řádu.

To první má ale háček v tom, že v případě pracovní smlouvy bude dost problematické zajistit vymahatelnost tohoto omezení. Vlastnímu zaměstnanci (na rozdíl od např. dodavatelů) nelze v případě porušení této části smlouvy hrozit finanční sankcí a hrozit výpovědí by bylo ošidné, protože by zaměstnavatel musel dokazovat, jaká škoda mu tímto vznikla (zaměstnanec se podle zákoníku práce musí pouze zdržet jednání v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele).

Striktní zákaz zveřejňování platů v pracovním řádu zase naráží na zásadu, že zaměstnavatel nemůže zaměstnanci jednostranně uložit povinnost, která nevyplývá ze zákona. A zákoník práce ani jiná legislativa omezení zaměstnanců v tomto směru neřeší, takže by bylo nutné specifikovat, co se rozumí oprávněnými zájmy a co jakou škodu může způsobit nežádoucí otevřenost zaměstnanců. A také konkretizovat, komu nesmějí informace prozradit, protože např. v rodinách by toto ustanovení vyvolalo přinejmenším rozpaky a zaměstnanec naopak musí svůj příjem dokládat při žádosti o hypotéku nebo při soudním jednání o výživném.

A tak nezbývá, než se při mlčení o platech především spoléhat na loajalitu nebo neznalost zaměstnanců, protože vymahatelnost toho, aby nehovořili o svém platu, i když si to zaměstnavatel nepřeje, je sporná.

OPATRNĚ S OSOBNÍMI ÚDAJI

A jaké možnosti mají naopak zaměstnanci soukromých firem, kteří si nepřejí, aby se o jejich pracovních odměnách veřejně nehovořilo? Nejčastější je samozřejmě opět omezení v pracovní smlouvě, tedy oboustranný dobrovolný závazek. Na rozdíl od zaměstnavatele však mohou použít argument, že jejich platové podmínky jsou osobním údajem, který smí zaměstnavatel zpracovávat (zveřejňovat) jen k účelu, k němuž je primárně určen. A tedy nezveřejňovat bez souhlasu dotyčné osoby.

Ale ani to není bez velkého otazníku, protože v zákoně č. 101/2000 Sb. není (kupodivu) plat zařazen mezi citlivé ani osobní údaje, na něž se ochrana vztahuje. Na rozdíl od např. etnického původu, politických názorů, zdravotního stavu nebo biometrických údajů. A pokud bychom chtěli hledat hodně urputně, pak ho snad lze zařadit mezi osobní údaje, s jejichž pomocí lze přímo či nepřímo určit ekonomickou nebo sociální identitu konkrétní osoby.

Údaje o svém platu tedy můžeme sami považovat za velice choulostivé, ale ani jako zaměstnanci velkou oporu v zákoně nenajdeme. Spíše si budeme muset pomalu zvykat na praxi, že platy nejen ve státních firmách či organizacích budou věcí běžně dohledatelnou a zveřejňovanou a místo zdrojem závisti se stanou měřítkem úspěšnosti. A už zdaleka nepůjde jen o fotbalisty či tenisty.

S čím počítat při snaze utajit svůj plat?

1. Utajení nebudou podléhat platy všech zaměstnanců firem, úřadů či společností hospodařících s veřejnými prostředky.
2. Zaměstnavatelé při utajení platů ve svých firmách mohou spoléhat na pracovní smlouvu nebo vnitřní předpisy, ale především na loajalitu zaměstnanců.
3. Zaměstnanci mají na své straně zákon o ochraně osobních údajů jen zdánlivě, plat mezi osobní či citlivé údaje překvapivě nepatří.