Stranám stojícím v opozici proti Babišově vládě se před loňskými volbami podařilo navodit dojem, že s ozdravováním veřejných financí je třeba pospíchat. A s tím právě volby vyhrály. Bylo by pak tedy zvláštní, pokud by nyní nepospíchaly. Ztratily by kredit u veřejnosti.
Pospíchaly tedy. A v režimu provizoria „překopaly“ rozpočet. Bylo tedy zřejmé, že bude tedy třeba značné politické odvahy a neoblomnosti, aby si své rychlé škrty obhájily zejména u těch, kteří jsou jimi „rychle a nečekaně“ dotčeni, ba tedy zaskočeni.
Zmrazení plateb na státní pojištěnce typu důchodců či dětí, proti němuž se od počátku hlasitě ozývají zdravotnické odbory, bylo snad vůbec nejodvážnějším škrtem. Nyní musí Fialova vláda projevit svoji neoblomnost nejen vůči odborům, leč i vůči Hradu.
Národní rozpočtová rada přitom v zimě upozorňovala, že pro zmrazení plateb, které představuje škrt za 14 miliard korun, chybí legislativní opora. A navíc, pokud současně se zmrazením plateb nedojde k úpravě výdajů zdravotních pojišťoven, přenesou se náklady snížení schodku na ně.
To se stalo. Opticky se tudíž snížil schodek státního rozpočtu, ale jenom proto, že dopady tohoto snížení se měly přenést a zatížit zdravotní pojišťovny. Jenže ve výsledku státní rozpočet i rozpočty zdravotních pojišťoven představují jeden systém.
Systém veřejných rozpočtů. Škrtem za 14 miliard by se místo státního rozpočtu jen zatížila jiná část systému veřejných rozpočtů. Nejde o skutečnou úsporu. Pro daňového poplatníka, který ve finále vše platí, totiž zůstane zátěž beze změny.
