Ve skutečnosti však tento systém neodpovídá běžným charakteristikám pojištění a více se podobá veřejné dani. Jedním z klíčových rozdílů mezi důchodovým pojištěním a tradičním pojištěním je absence individuálního propojení mezi příspěvky a výplatou.
U pojištění, například u životního nebo zdravotního, je základem systému vztah mezi tím, co pojištěnec platí (pojistné, pozn. aut.), a tím, co dostává v případě, že nastane pojistná událost (např. nemoc, úraz, úmrtí). Tento systém funguje na principech individuální odpovědnosti, kde každý účastník platí podle svého rizika a podle toho obdrží odpovídající náhradu.
U důchodového pojištění však neexistuje žádná podobná „pojistná smlouva“, která by garantovala konkrétní výplatu pro jednotlivce na základě jeho příspěvků. I když každý občan platí procento ze svého příjmu na důchodové pojištění, tyto prostředky nejsou rezervovány přímo pro jeho důchod.
Jsou totiž součástí širšího státního rozpočtu, který je následně používán na financování veřejných výdajů, včetně důchodů. To znamená, že příspěvky jednotlivců nejsou vázány na konkrétní výplaty pro ně osobně a že každý důchod je financován z rozpočtu státu, nikoliv z individuálních účtů občanů.
Mezigenerační solidarita
Důchodové pojištění je postaveno na principech solidarity mezi generacemi a funguje spíše jako veřejný nástroj pro redistribuci, než jako mechanismus pojištění. To znamená, že pracovníci současně platí do systému, aby financovali důchody těch, kteří již nepracují.
Tento princip je zcela odlišný od tradičního pojištění, kde platby odpovídají konkrétnímu riziku a jsou vázány na individuální nároky. Platby na důchodové pojištění tedy nelze považovat za „rezervaci“ pro jednotlivce, ale spíše za daňové příspěvky do veřejného fondu.
Tento je následně využíván k financování důchodů, přičemž výše vyplácených penzí není závislá na tom, jakými konkrétními částkami do systému přispěl daný poplatník, ale na širších politických rozhodnutích o výši důchodů a státních prioritách.
Další klíčovou charakteristikou, která odlišuje důchodové pojištění od skutečného pojištění, je fakt, že prostředky získané z tohoto pojištění nejsou určeny pro jednotlivce, ale plynou přímo do státního rozpočtu. Tento systém je tedy podobný jiným daním, kde platby jednotlivců nejsou spojeny s konkrétními službami nebo výhodami, které by jednotlivci přímo obdrželi.
Důchodové platby jsou používány na financování širokého spektra veřejných výdajů, z nichž výplaty důchodů jsou jen jedním z mnoha účelů. Tato skutečnost činí důchodové pojištění systémem redistribuce, nikoliv individuálně vázaným pojištěním.
Porovnání s jinými státními daněmi
Důchodové pojištění se svým mechanismem výběru a rozdělování prostředků velmi podobá jiným státním daním, jako je daň z příjmu nebo daň z přidané hodnoty (DPH). V obou případech občané platí určitou částku na základě svých příjmů, přičemž tato platba není vázána na konkrétní službu nebo výhodu pro jednotlivce.
Například daň z příjmu neznamená, že daný občan obdrží zpět částku odpovídající jeho zaplaceným daním, ale prostředky jdou do státního rozpočtu, který je následně alokován na různé veřejné potřeby. Podobně je tomu i u důchodového pojištění, kde prostředky placené jednotlivci nejsou rezervovány pro jejich osobní důchod, ale přerozdělovány v rámci širšího veřejného systému.
Také v případě daně z příjmu není výše platby přímo vázána na konkrétní výhody, které daný daňový poplatník obdrží. Platby jsou vyžadovány ze zákona a slouží k financování veřejných výdajů, které mohou zahrnovat jak výplaty důchodů, tak i financování dalších oblastí, jako jsou školy, zdravotnictví či infrastruktura.
Důchodová výplata, která je poskytována jednotlivcům po odchodu do důchodu, nevychází z výše jejich příspěvků. Tento systém, kde výše penze není přímo závislá na konkrétním vkladu, ukazuje, že důchodové pojištění ve skutečnosti není pojištění, ale funguje spíše jako veřejná redistribuční daň.
Výše důchodu je totiž ve velké míře určována politickými rozhodnutími a ekonomickou situací státu. Výše penzí, které jsou vypláceny, není podmíněna přímým propočtem, jak tomu bývá u běžného pojištění. Naopak, je stanovena na základě státních priorit a rozpočtu, který se může měnit v závislosti na aktuální ekonomické situaci.
Důsledky pro hospodářství
Systém důchodového pojištění, který je v podstatě založen na mechanismu redistribuce, má široký dopad na fiskální politiku a ekonomiku. Na jedné straně zajišťuje stabilitu a sociální ochranu pro seniory a vytváří určitý prvek ekonomické bezpečnosti.
Na druhé straně však tento systém zatěžuje veřejné rozpočty, zejména v zemích s rostoucími náklady na důchody, což může mít vliv na státní finance a veřejné služby. Vysoké náklady na důchody mohou vést k potřebě dalších daňových opatření, což ovlivňuje daňovou politiku a může mít dopady na ekonomický růst.
Systém důchodového pojištění čelí dlouhodobým výzvám, zejména v souvislosti s demografickými změnami, jako je stárnutí populace a nízká porodnost. V České republice a dalších evropských zemích rostoucí počet důchodců, který je podporován menším počtem pracovníků, zvyšuje tlak na důchodové systémy a jejich udržitelnost.
Tento vývoj může znamenat nutnost penzijní reformy, která by zahrnovala například změny v délce pracovní aktivity, výši odvodů nebo výši vyplácených důchodů, aby bylo možné systém udržet i v dlouhodobém horizontu.
S ohledem na dlouhodobé výzvy, spojené s demografickými změnami a udržitelností systému, by bylo vhodné zaměřit se na reformu důchodového pojištění. Tato reforma by mohla zahrnovat zavedení individuálních účtů, nebo změnu v modelu solidarity, aby systém lépe odrážel principy pojištění, a byl ekonomicky udržitelný i v budoucnu.
Autor je spolupracovník redakce
(Redakčně upraveno)
