Lidé často říkají, že soud nebývá o spravedlnosti, ale o rozsudku. Šéf advokátní komory už dříve FAEI.cz řekl, že při práci advokáta spočívá ďábel v detailu. Poněkud se mi ale z právních procesů vytrácí faktor selského rozumu. I soudcům jde už z přívalů složitých zákonů a různorodosti jejich výkladů hlava kolem. Není to ale pro soudce frustrující?
Jsem přesvědčen, že naprostá většina soudců hledá spravedlnost. Nejde jim pouze o rozsudek. Procesní pravidla by ale neměla být tak sešroubována. Je pravda, že soudní proces by měl být mnohem sociálnější, ale zároveň také přísnější.
Vždy s nástupem nového ministra spravedlnosti přijde práce na úpravě procesu. Poté nastává útlum a výsledek jde do ztracena. Tak se to opakuje pořád dokola. Například proces doručování písemností je v takovém stavu, že všechny demoralizuje.
Zákonodárci by si také měli uvědomit, že zákony není třeba často měnit, důležitá je správná interpretace. Zákony ale místo toho bobtnají, neustále se novelizují, politici se mnoho věcí snaží hned, i pod vlivem toho, co se zrovna hraje v médiích, řešit napsáním nového zákona, jenže ministerstva ani nemají dobré řemeslníky práva. A soudy zdlouhavě zdůvodňují rozhodnutí, což je k ničemu, protože kdo vyhrál, je spokojen, a kdo prohrál, stejně se odvolá.
Soudní procesy se navíc až děsivě dlouho táhnout. Nedělají to ale někdy strany sporů účelově? Třeba některé rozvedené nebo rozvádějící se matky tak dlouho a usilovně brání dětem v kontaktu s otcem, že než se nakonec rozhodne, tak potomek vyroste a dávno se mu zpřetrhají vazby k tátovi.
Právě u rodinných věcí by soudy měly rozhodovat velmi rychle. Jenže to by na to museli být specializovaní soudci. Máme jich nedostatek, a tak proto se dělá tolik předběžných opatření.
Podle Ústavního soudu by soudy o nezletilé měly rozhodovat do šesti měsíců. Měly by… Tento nález ÚS je na hony vzdálen praxi. Proč soudci nejsou osobnostmi, z nichž by měli rozezlení rodiče respekt? Z řízení se stávají frašky a právnické přestřelky, každý se ohání svými právy a každým tolik skloňovaný zájem dítěte bývá jen prázdnou frází.
Jak jsem už nedávno řekl i v tradičních tištěných novinách, nekonečná řízení jsou dlážděná nekonečnými procesními obstrukcemi. Naše procesní normy jsou složité, staré.
Slýchávám, aby stranám rodinných sporů bylo umožněno dovolání k Nejvyššímu soudu. To je nepochopení rodinného práva. Uspořádání vztahů mezi lidmi a lepšího prostředí pro děti přece nedosáhneme přidáním dalšího stupně soudu. Nebo?
Rozhodování o dětech u rozvádějících se rodičů by mělo být jednostupňové. To neznamená, že rozhodnutí pak nelze změnit. Pokud se změní okolnosti, může se přece o styku s rodiči a výživném znovu rozhodovat. První rozhodnutí má ale pravomocně platit co nejdříve. Je nesmyslné, aby se každé rozhodnutí podrobně a obsáhle odůvodňovalo. Jsou to pak vskutku vědecké elaboráty.
Nerozumím publikovaným případům, jak to, že když matka nepředá otci dítě podle rozhodnutí, soudní úředníci přirazí dveře, tak proti pokutě se úspěšně odvolá, ale dítě nespatří otce další měsíce. A sociálka ani soud s tím nic neudělají. Soudy zajímá jen výživné. A pak tedy třeba důstojník tajné služby v zoufalství zastřelí matku, nebo v jiném případě se otec, který dceru neviděl přes rok, vydal vlaku v ústrety. Tohle je ta spravedlnost?
Ano, je pravda, že účastníci řízení by měli krotit své emoce alespoň na sociálce, policii, u soudu, ale nečiní tak. Soudci, mediátoři, by se měli snažit vést rodiče ke kompromisu. A když k němu nedojde, je třeba bez dlouhých formalit rozhodnout.
Jenže když rodiče berou děti i několik let jako rukojmí do svých rozvodových půtek, vystavují je nátlaku, hádkám, napadání… A všemožně – a často lživě – očerňují druhého z rodičů, vícekrát v domácnosti zasahuje policie, do ztracena jdou žádosti sociálky, ať se zklidní, tak nebylo by vhodné děti z takových rodin, dočasně odebírat z péče rodičů? Do doby, než se rodiče domluví?
Pokud je jeden rodič soustavně napadán tím druhým, neustále to řeší policie a sociálka, tak to je situace, kdy má být dítě dáno dočasně do diagnostického ústavu. Prohlásil to i soudce ústavního soudu Tomáš Lichovník a souhlasím s ním. Zdůrazňuji a opakuji: Nikdo nechce dávat děti do ústavů jen tak, je přece zřejmé, že jde o krajní řešení. Jsou ale skutečně situace, kdy dočasné odebrání dítěte z péče rodičů je jediné dobré ze všech špatných řešení.
Spory o děti jsou bolestné a plodí nešťastné děti s ukradeným dětstvím, které pak také v dospělosti mívají často rozervané vztahy. Zato spory sousedů bývají malicherné a někdy i zábavné, nemyslíte?
Spory sousedů jsou často absurdní. Soudil jsem případ, kdy jeden žaloval druhého, že mu stíní strom souseda a padá z něho listí. Přece dá rozum, že kácet strom kvůli jednomu hádavému člověku není správné.
Vymahatelnost práva je ale u nás nízká. Soudy rozhodnou, že jeden má tomu druhému vrátit peníze, často jsou těmi věřiteli i obyčejní, mnohdy starší lidé, které někdo obral a soud se jich zastal. Jenže satisfakce se lidé stejně nedočkají, i když mají v ruce rozsudek. Jak to, že rozhodnutí soudů bývají často jen cárem papíru?
Spravedlnost vskutku není cesta k rozsudku, ale k jeho naplnění. Vymahatelnost práva dramaticky klesá. Základní problém je v tom, že není provázaná fáze od vydávání rozsudku, tzv. nalézací řízení, s exekucí, tedy výkonem rozhodnutí, eventuálně s fází insolvence. Striktní oddělení těchto fází řízení je kontraproduktivní. Měl by to dělat jeden soudce.
Jestliže soud dluh potvrdí, v rozsudku by bylo uvedeno, že dluh musí být zaplacen v konkrétní lhůtě, a že žalovaný musí soudu do měsíce doložit, že dluh zaplatil. Pokud by tak neučinil, automaticky by byl poslán do exekuce, a kdyby se v ní zjistilo, že nemá na zaplacení, tak aby se rázem překlopilo do insolvenčního řízení. Řízení nalézací a výkonné je třeba propojit, protože lidem, uživatelům práva, je přece jedno, jaká „procesní cvičení“ provádíme.
