Předseda České advokátní komory Martin Vychopeňzdroj:

ROZHOVOR: „Ďábel spočívá v detailech,“ říká předseda České advokátní komory Martin Vychopeň

Soudní řízení ovládli nekvalitní soudní znalci. Bdít by proto nad nimi měla profesní komora, která by vedla kárná řízení, říká v rozhovoru pro Finanční a ekonomický institut (FAEI.cz) předseda České advokátní komory Martin Vychopeň. O tom, že spory účelově natahují i někteří advokáti ale nechce ani slyšet. Za vším hledej klienta, dodává v reakci na to. Kouzlo právničiny je podle něho v detailech.

Nemáte pocit, že lidé, kteří se soudí, nebo jsou nuceni se soudit, a soudci či orgány činné v trestním řízení, jsou v posledních letech rukojmí soudních znalců? Mnohdy platí, že co znalec, to zcela odlišný posudek. Sám jste nedávno na konferenci Pražský právnický podzim uvedl, že ze soudních řízení se často stávají souboje znalců.
Chceme proto podpořit vznik komory soudních znalců. Součástí by byla i kárná řízení. Tato úprava u nás dlouhodobě chybí. Soudní spory jsou stále složitější z hlediska jejich věcné podstaty. Z toho vyplývá, že se soudci bez znalců neobejdou. Je ale rozdílná kvalita znaleckých posudků.

To bylo vidět i na kauze bývalého advokáta Miloše Vlasáka, který klientům zpronevěřil desítky miliónů korun. Ten, podle prvního znalce z oboru psychologie nemusel být za své činy částečně odpovědný, protože bral pervitin. Jak to, že znalec ani v tomto případě neměl žádnou odpovědnost za své závěry, přestože další znalci se s jeho závěry neztotožnili?
Soudní znalci nemají nad sebou žádnou samosprávu. V případech podobných těm, které popisujete, musí soudce říci, v rámci hodnocení důkazů, který ten posudek je přesvědčivý, přezkoumatelný a proč ho využije k podpoře svého rozhodnutí.
Soud by ovšem zároveň také měl současně říci, že posudek, který nezvolil, je špatný, nepřesvědčivý, a měl by iniciovat řízení o postihu znalce. To se ale dnes bohužel neděje.

Víte o tom, že by se nějaké řízení se soudním znalcem vedlo?
Občas některý soudce dá podnět k zahájení řízení se znalcem. Problém ale je, že správní řízení je hodně dlouhé a jeho výsledek je nejistý.

Lze tedy říci, že řízení se znalci, kteří střílejí od boku, jdou do ztracena?
Právní úprava je taková, že v podstatě umožňuje dlouhodobé bezvýsledné přezkoumávání činnosti znalce.

Soudní znalci – psychologové, přitom mají nad lidmi velkou moc. Kulaté razítko od psychiatrů a psychologů může jinak „normálního“ člověka snadno zničit, anebo přikrýt zjevného „magora.“ Nemáte ale někdy pocit, že hodnocení soudního znalce, právě třeba v psychologii a psychiatrii, může být zaplacené?
Jediná možnost obrany proti tomu je u soudu žádat o vypracování revizního posudku. Soud může nařídit třeba i třetí posudek. Není nic výjimečného například u rozvodů a sporů o péči o dítě, že se provede jeden posudek z oboru psychologie, pak druhý, až se nakonec dělají posudky i z psychiatrie.

Znalcem může být kdokoliv?
V podstatě ano. Hlásí se coby uchazeči soudům, musejí osvědčit v daném oboru znalost. Zapisují je předsedové soudů.

Znalci jsou tedy nepostižitelní. Jak je to u advokátů?
Advokátní komora vyškrtává deset až patnáct advokátů ročně, což je hodně.

Je důvodem pro postih advokátů i to, že převezmou případ do své režie a v podstatě ho účelově natahují prostřednictvím nejrůznějších procesních prostředků?
Tak proti tomuto tvrzení se razantně ohrazuji. O využití všech procesních nástrojů rozhoduje klient, nikoliv advokát. Jestliže má klient z nějakého důvodu zájem na tom, aby řízení trvalo déle, tak on dává pokyn advokátovi, aby využil všech procesních prostředků. Na tom není nic protizákonného ani obstrukčního.

Ale co délka soudních řízení? Je vůbec právo funkční, když není nastolováno v reálném čase, ale v civilních věcech po třech či čtyřech letech, ale někdy i deseti a více rocích?
Ve srovnání se zeměmi EU jsme, co se délky řízení týče zhruba na pátém místě, což není tak špatné.

Z toho ale vyplývá otázka, zda tak špatně, co se týče nastolování práva v reálném čase, tedy není celá Evropa, když v porovnání s ní na tom nejsme tak špatně?
Je pravda, že v rámci krajů v ČR jsou délky řízení různé. Tak by to být nemělo. Soudní řízení by měla trvat kratší dobu, ovšem nikoliv za cenu porušení rovnosti účastníků řízení a omezení jejich práv v rámci procesu. A ty si určitý čas vyžadují. To nemluvím o nečinnosti soudu a o nečinnosti účastníků řízení.

Tím tedy máte na mysli obstrukce ze strany účastníků řízení?
Co je obstrukce? To mi definujte!

Příklad: Manželé byli tři roky ve vyhrocené předrozvodové situaci. Malým dětem bylo maminkou a babičkou vtloukáno, že jim najdou náhradního tatínka. Manželé se ale nakonec po mnoha stáních a návštěvách sociálky dohodli na podmínkách rozvodu, včetně péče o děti. Advokátka jedné ze stran však dělala vše proto, aby dohoda nebyla uzavřena. Hledala několik měsíců detaily, na kterých znovu rozvířit spor. To není obstrukce?
Ďábel spočívá v detailech. Jinak více odpovědět nemohu.
Obecně by se průměrná doba soudního řízení mohla o něco zkrátit. Stanovit nějakou pevnou, konkrétní dobu je však nesmysl, nebo řekněme, že je to nešťastné, protože řízení jsou rozdílná.
Pak hrozí vynesení nespravedlivého rozsudku. Máme proces, ta rozhodnutí soudu musí být přezkoumatelná, odůvodnitelná. Soudci mají stanovené lhůty, a skutečnost, že se to někde z důvodu přetíženosti nedodržuje, je věc jiná.

Co si myslíte o tom, že soud rozhodne, ale nejsou páky na to, aby se jeho vůle naplnila? Je to teď vidět i u vymáhání dluhů, kdy ani oprávněné exekuce už nejsou vymahatelné.
Často to tak bývá, a nemělo by to být.

Trestní soudce Jan Sváček před časem v novinách uvedl, že když někoho chce předvolat k soudnímu řízení, a ten se nedostavuje, povolá policii, ale ta napíše, že se k předvolanému nedozvonila. Je zajímavé, že ve Velké Británii k soudu, třeba i s použitím násilí, předvádějí osoby, jež se tomu vyhýbají, soukromí exekutoři. Myslíte si, by Češi zkousli britský model?
Myslím, že ne. K tomu nejsou u nás tradice, společenské přesvědčení. To by jistě bylo vnímáno jako zásah do ústavních práv. Autorit máme přece dost. Máme soudy, máme policii, máme státní zastupitelství. Jde ale o to, aby náležitě využívali všech pravomocí, které jim zákony dávají.

Jindřich Kolomazník

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *