Z uvedeného grafu také vyčteme, že ceny nemovitostí se od konce roku 2014 (tj. za pouhých cca šest let) zvýšily o 60 procent. To vychází v průměru na více než osm procent ročně, což je v dnešní době nízkých výnosů, kam se člověk podívá, vcelku slušné zhodnocení. Je ale třeba vzít v úvahu, že čísla jsou (nebo by aspoň měla být) očištěná o změnu kvality. Jde tedy o růst ceny pomyslné nemovitosti, která nezměnila svou kvalitu.
Pokud budeme předpokládat, že obytné nemovitosti zcela ztratí svou použitelnost zhruba za sto let, pak na jeden rok připadá jedno procento, které je třeba od onoho osmiprocentního růstu odečíst (protože toto 1 % musíme vynaložit na opravy, aby kvalita zůstala stejná), pokud chceme spočítat skutečný čistý kapitálový zisk.
Těm z vás, kteří jste danou nemovitost navíc ještě pronajímali (za víc, než kolik bylo třeba utratit za dodatečné opotřebení a další náklady způsobené pronajímáním), patří uznání: Dobře, vy!
Co se týče subsegmentu nových nemovitostí, meziroční růst ve třetím čtvrtletí loňského roku činil dokonce deset procent (ještě v prvním čtvrtletí roku 2020 to bylo jen lehce přes 7 %).
Celkově lze říci, že koronakrize rozhodně (zatím) nepřinesla zpomalení růstu cen nemovitostí; u nových tento růst dokonce dále urychlila (a to zřetelně). A růsty cen domů a bytů jen tak neustanou, jak jsem se nedávno snažil vysvětlit zde.
Eurostat bohužel vydal zatím jen čísla za druhé čtvrtletí roku 2020. V jejich rámci si Česko udrželo pozici poblíž nejvyšších hodnot.
Autor je ekonom České spořitelny a člen Výboru pro rozpočtové prognózy
(Redakčně upraveno)
