Zmíněná snaha Západu je v době rapidně vzrůstajícího globálního hospodářského významu hostitelské země a silného a sílícího geopolitického napětí ve vztahu Západu a Ruska a Západu a Číny důležitější než kdy jindy.
„Vlajkovou lodí“ prohlubující se ekonomické spolupráce Západu a Indie by měl být společný obří infrastrukturní projekt, který zahrne jak Spojené státy a EU, tak Indii a blízkovýchodní země. V jeho rámci by mělo postupně dojít k propojení Evropy, Blízkého východu a Indie prostřednictvím sítě železnic a námořních cest.
Plán tak má evidentně minimálně vyvažovat rostoucí vliv Číny v celé dané oblasti, tak bohaté zejména na ropu a zemní plyn. Nejde jen o plán budování standardní dopravní a přepravní infrastruktury, neboť součástí záměru je také budování telekomunikační a datové infrastruktury.
Plánovaná železniční síť by měla zrychlit tempo obchodu mezi Evropou a Indií o nějakých 40 procent. Zároveň Západ doufá v opětovné naklonění si zemí typu Saúdské Arábie či Spojených arabských emirátů. Tyto státy, jakož i některé jiné na Blízkém východě se v poslední době se Západem zájmově spíše rozcházejí, čehož využívá právě Čína.
Například aktuální růst cen ropy na světových trzích má na svědomí koordinovaná spolupráce Ruska a Saúdské Arábie spočívající v omezování těžby ropy. Tento tandem tak může svojí spoluprací opětovně zesílit inflační tlaky na Západě. Geopolitický význam Blízkého východu je značný dlouhodobě, nyní, zdá se však, tento jeho význam po nějaké době opět ještě dále narůstá.
I přesto, že Spojené státy disponují díky břidličné revoluci značnými zásobami vlastní ropy a zemního plynu, uvědomují si poslední dobou stále zřetelněji nástrahy výraznějšího vyklizení blízkovýchodního regionu a ponechání Indie bez těsnějších vazeb na Západ.
Zároveň vnímají hrozbu čínského ekonomického podmanění si nejen Blízkého východu, ale i Afriky. Získání Blízkého východu a Indie více na svoji stranu tak může Západu pomoci poněkud Čínu od Afriky odstřihnout. Je za pět minut dvanáct a je dobře, že Západ se takto snaží.
Vždyť Indie představuje zemi, která – na rozdíl třeba od EU – už létá na Měsíc. Britský premiér (Rishi Sunak) a brzy možná i americký prezident (Vivek Ramaswamy nebo Hirsh Vardhan Singh) mají indické kořeny. Indickými rodáky jsou generální ředitelé takových firem, jako je Microsoft (Satya Nadella) nebo Alphabet, tedy matka Googlu (Sundar Pichai).
Bohužel, EU při nynějším dojednávání velké obchodní úmluvy s Indií kontraproduktivně lpí na svých zelených pravidlech, která ve světě tolik nerezonují a která sama o sobě nemají šanci zbrzdit, natož zastavit proces klimatických změn.
EU je zkrátka už nyní příliš malým globálním emitentem škodlivin, aby další, byť sebevýraznější snížení jejích emisí samo o sobě mohlo cokoli stran klimatu zlepšit. Brusel ale hlavně ještě pořád žije ve 20. století a nepochopil, že teď už EU už teď potřebuje pomalu více Indii než Indie Unii.
Předlužená a stárnoucí EU pokrývá jen západní výběžek Eurasie a středobodem světa už není a nebude. Měla by usilovat hlavně o to, aby zpomalila nynější dramatický propad svého ekonomického a geopolitického významu ve světě; k čemuž jí a celému Západu třeba právě i mocně ekonomicky sílící Indie může výrazně dopomoci. Dokud bude Brusel přemýšlet a jednat v zajetí překonaných schémat 20. století, západním ekonomikám hrozí, že se budou spíše jen potácet.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
