Místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fialazdroj: Autor

TÉMA TÝDNE/ROZHOVOR: „Svěřenské fondy chrání majetek zakladatele, ale co ti druzí?“ ptá se místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala

Potřeba právně zajistit majetek vyplývá třeba z motivace ochránit ho před exmanželkou, která tahá z jejich otce další a další peníze, a přitom o zajištění potomků ji ve skutečnosti vůbec nejde, jen to všemožně tvrdí. Řešením mohou být svěřenské fondy. Majetek je ničí, a to vytváří jiný vesmír, říká v rozhovoru pro Finanční a ekonomický institut (FAEI.cz) místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala, který jim rozhodně netleská, ale připouští, že zakladatele fondu skutečně kryjí.

Často se mezi lidmi mluví o rizicích vyplývajících z manželství, a to, jak jim právně předcházet. Ruku v ruce s tím jde dědictví, v němž hraje čím dál tím větší roli to, že polovina svazků jsou na hromádce. Mnoho lidí přemýšlí, jak zajistit své potomky, ale aby na majetek nemohl druhý z partnerů, anebo aby potomci utřeli nos, pokud jsou v dluzích, zkrátka žijí špatným životem. Nejsou řešením svěřenské fondy, kde si jejich zakladatel zvolí jasná pravidla pro nakládání s majetkem.
Podstata svěřenského fondu je, že něco je ničí. Státní zástupci tvrdí, že tudy odcházejí nelegální peníze. Jinak asi neumím s právní argumentací úplně přesně říci, co se mi na nich nelíbí. Instinktivně se mi ale na nich nezdá právě ta jejich podstata, že to, co se vloží do svěřenského fondu, je ničí.

To je ale právě ona ochrana, třeba proti zahořklé exmanželce, která chce stále větší výživné, prý v zájmu dětí, ale ve skutečnosti si jím hodlá bez práce vylepšovat své útraty, či ego. Na svěřenský fond ale nemůže exmanželka ani exekutor kvůli výživnému, a potomci za podmínek stanovených jeho zakladatelem dostanou majetek či peníze přímo. Nebo ne?
Svěřenské fondy určitě ochrání ty, kteří ho založí a vloží do něj majetek. Působí to ale otázky pro ty, kteří stojí vně fondu, tedy u těch, před nimiž se majetek schovává.

Tak o to právě jde…
V souvislosti s dědictvím se ale ukazuje, že pokud někdo majetek dá do svěřenského fondu, tak ten se dostane úplně mimo režim dědictví. Fond běží dál a majetku ve fondu se dědictví vůbec nijak netýká. Je úplně vyňat z majetku zemřelého. Majetek dědí ten, pro koho byl fond zřízen. A to nemusí být potomci zemřelého, ale kdokoliv.

Tak to z pohledu toho, kdo chrání svůj majetek před někým, je dobré, nebo ne?
Je to složitý, neprobádaný, a v Česku riskantní nástroj.

Riskantní i pro toho, kdo fond založil?
Ne, pro něho ne. Riskantní je v tom, že svěřenský fond vytváří úplně jiný vesmír, než zbytek práva, kde se mohou dít věci, které by se jinak dít nemohly.

Dává lidem tradiční dědické právo jistotu, že se po jejich smrti bude nakládat s jejich majetkem opravdu podle jejich vůle?
Současná úprava je opsána z občanského zákoníku z 19. století. Je velmi tradiční. Dnes však není šťastně pojatá, protože není převzata celá, tak jak byla tehdy dlouhodobě a logicky vymyšlena. Byla roztrhána vsazením úplně jiných myšlenek. V zásadě to jakousi jistotu zaručuje. Jistotu do toho rozhodně nevznáší například dědické smlouvy. Nedá se na ně spolehnout a nepokrývají celý majetek. Hlavně když se taková smlouva poruší, tak se nic moc nestane. Ochrana proti tomu je nedostatečná.
Co je ale zajímavé, a to v širším společenském kontextu, je otázka zákonné dědické posloupnosti. To znamená, kdo dědí, když není závěť. Naše právo stojí na jednoduchém principu, že dědí pouze fyzické osoby, a že dědí ti, kteří s tím, kdo zemřel, byli nějakým způsobem spřízněni, ať už pokrevně nebo manželsky, či ti, kteří fakticky žili v podobném stavu.
V první skupině jsou děti, to je jasné. Až v druhé skupině jsou spolu žijící osoby. To jsou druh a družka. Je to správné, když se polovina dětí rodí mimo manželství? Je preference manželství před jiným způsobem soužití ještě morálně opodstatněná?

ZRUŠME SPOLEČNÉ JMĚNÍ MANŽELŮ JAKO POVINNOST

Vaše úvaha, zda v dědictví nezrovnoprávnit svazek druhů se svazkem manželským, navazuje i na další vaši myšlenku – a to, zda nezrušit společné jmění manželů jako automaticky vznikající majetkový vztah. Podle jedněch stanoví jasná pravidla hry hned na začátku, předchází tahanicím, skrývačkám a stahování z kůže u rozvodu. Jiní ale namítají: Neuvádí to ale manželku v nejistotu?
Naopak. Do manželství dnes nevstupuje řada lidí z ekonomických důvodů, protože majetkové vztahy, které musejí vzniknout povinně, je odrazují. Lidé by se mohli rozhodnout. Nikdy jsem neřekl, že se má společné jmění manželů zrušit. Říkám, že by se mělo zrušit automaticky, povinně ze zákona.
Podstatou občanského práva je dobrovolnost a rovnost subjektů. Totéž by mělo platit i u společného jmění manželů. Budoucí manželé by měli mít možnost se předem vyjádřit, zda chtějí společné jmění manželů nebo ne.

Je to důležitá otázka, kterou jste nadnesl, protože někteří jsou před ni postaveni vícekrát za život, a jsou i tací borci, kteří si tu samou paní vezmou hned dvakrát a stejně se s ní pak rozvedou a jen platí a platí. Jak to tedy myslíte s tou rovností?
Kdybych přistoupil na argument, že společné jmění manželů už musí navěky vznikat ze zákona povinně, automaticky, tak potom bych si přál, aby to zachovávalo občansko-právní rovnost. To znamená, ať tedy společné jmění pak vzniká u všech typy soužití, které vykazují stejné znaky jako manželství. To jsou registrovaná partnerství či o dlouhodobé svazky druh-družka. Proč mají být, když to vezmeme prakticky – obrazně řečeno, „potrestáni“ – společným jměním jen ti, kteří vstoupí do manželství?

Už jen to, že společné jmění manželů vnímáme jako možné budoucí potrestání, znamená, že je něco špatně…
Společné jmění manželů má být právě proto dobrovolné. Když stát říká, že musí být povinné, tak ať to tedy spravedlivě nařídí všem typům svazků.

Když s někým žiji na hromádce, tak po jak dlouhé době na nás zákon nahlíží jako na druha a družku?
Po roce se ten druhý stává ze zákona dědicem v druhé dědické skupině. Když nejsou děti, stejně jako by byl manžel-manželka. Soužití se musí prokázat (pozn. aut. – např. svědecky, společnými účty, apod.).

Proti vašemu návrhu jsem slyšel ještě jeden argument: Proč to soudce Fiala vůbec řeší, když ten, kdo vstupuje do manželství a kdo si je již vědom jistých majetkových rizik, si přece může uzavřít s druhou stranou (a potenciální protistranou u rozvodu) předmanželskou smlouvu, kde se majetkové poměry předem jasně vymezí.
Všechno jde, třeba i možnost zúžení společného jmění manželů. Ale já narážím na stav myšlení společnosti a těch, kdo do manželství vstupují. Ono není nic špatného si před manželstvím předem říci, jak bude majetek rozdělen v případě rozvodu. Jenže u nás to budí v tom druhém dramatickou pochybnost, nedůvěru.
Mnozí otázku majetkového uspořádání vnímají jako zpochybnění vztahu. Proto by situaci značně usnadnilo, kdyby zákon stanovil, že lidé si před uzavřením manželství musí zvolit, jak bude jejich majetek uspořádán. Notáři by ze zákona položili jen otázku: Chcete společné jmění manželů? Ano/Ne. Myslím si, že by to výrazně zvýšilo počet sňatků u nás.

Jindřich Kolomazník

PSALI JSME:

TÉMA TÝDNE: Počet manželských smluv v ČR meziročně stoupá

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *