Změnilo prostředí v České republice, co se týče podnikání?
Určitě, změna je velká. Vracela jsem se z Ameriky hned po revoluci, začátkem roku 1990, a tehdy jsme podnikatelskému prostředí u nás přezdívali „Wild East“ (Divoký Východ, pozn. red.). Legislativa teprve vznikala, pak přišla kupónová privatizace a po ní i tunelování. Bylo to opravdu divoké. Od té doby jsme samozřejmě ušli kus cesty, ale stále nejsme tam, kde je dnes západ.
Zpočátku byl rozdíl enormní, rozdíl jsme ale trošku snížili. V čem vlastně panují největší rozdíly mezi Českou republikou a Západem?
Jde hlavně o osobní hodnoty a morální kompas i zodpovědnost jednotlivých lidí. Tady je právě hrozně vidět, že nám chybí těch 30 let. Za komunismu byly tyto hodnoty pokřivené a bude trvat ještě asi dvě generace, než se to narovná. I tatíček Masaryk vlastně říkal, že opravdovou demokracii zažijí až děti našich dětí, to znamená ty, které v jeho případě nebyly ovlivněny monarchií, v našem případě pak komunismem.
Ani na Západě to ale není ideální, někdy mám pocit, že i tam se ideály začínají vzdalovat. Máte také ten pocit, anebo to jde pořád dopředu?
Myslím, že politicky žijeme ve velmi, velmi zvláštní době. Nacionalistické tendence se projevují stále více a země se tak uzavírají, máme tady obchodní válku mezi Čínou a USA, brexit a extrémní obavy o ochranu hranic a migraci. Je to velmi, velmi složitá situace, která určitě ovlivňuje i byznys.
Přesto k nám ze zahraničí přicházejí i pozitivní tendence. Dříve byl byznys v České republice mužskou záležitostí.
Když jsem se vracela z Ameriky, tak jsem to tak vůbec nevnímala a myslela si, že to tady bude stejné, jako to bylo tam. A nebylo. Dám vám jeden příklad. Když jsem šla na univerzitu, abych tam navázala kontakt s rektorem a děkanem, že bychom chtěli zaměstnávat absolventy, tak mi odpověděli, že mají jeden problém, že většina absolventů jsou děvčata.
Takže historicky jsme trošku oproti okolnímu světu pozadu. Nicméně i tady se to poměrně rychle mění. Ale stigmata tam prostě stále jsou. V dnešním světě je to možná trošku i opačně. Obzvláště v mezinárodních firmách se někdy upřednostňuji ženy, zejména kvůli kvótám. Nemyslím si, že je to dobře.
Mně se líbí koncept světových filharmonií. Při výběru hudebníka do svého tělesa vybírají nové členy tak, že hrají za plentou. Nikdo neví, kdo to vlastně je a kritériem výběru je jen výsledek…
To jste řekl krásně. České ženy mají menší sebevědomí a přísloví „Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě“, tomu moc nepřidává.
Další bariéra, která bývá někdy zmiňována, je věk. Někdo je příliš mladý, jiný zase starý manažer. Myslíte si, že to je také doména Českého trhu?
Nevím, ale řekla bych, že jde vždy o kombinaci obou prvků. Zkušenosti a moudrost starších jsou v podstatě nenahraditelné, na druhou stranu je potřeba i energie, nadšení a nebojácnosti mladých, kteří se nebojí zkoušet nové postupy. Je důležité vše správně skloubit, to funguje nejlépe.
Nemáte pocit, že možná v České republice jsou ty zkušenosti možná trošku podceňovány a naopak na starší lidi se vždy nahlíží, že už zkrátka patří do důchodu?
Zkušeností si u nás dostatečně nevážíme. Vyplývá to možná z toho, že starší lidé pracovali v minulém režimu a možná už tolik nevnímají nejnovější trendy. Vždy záleží na tom, kdo je to ten starší. Někteří poměrně mladí se vlastně chovají a tváří jako starší, zatímco někteří agilní starší jsou vlastně jakoby mladší. Ale obecně máte možná pravdu, že je to tady trošku složitější než na Západě.
Jste perfektně jazykové vybavená, hovoříte čtyřmi jazyky, ale to není případ většiny Čechů. Pro mezinárodní byznys je potřeba velmi dobře ovládat jazyky. Myslíte si, že právě jazyková bariéra limituje české produkty, aby se dostaly na zahraniční trhy?
Určitě ano, myslím si, že vlastně nemusíme chodit ani daleko. Ani někteří naši ministři nevládnou angličtinou, což pozici České republiky trošičku hendikepuje. Zdá se mi, že jazyková vybavenost mladších byla kdysi vyšší. Po revoluci totiž měli lidé po cestování hlad a většina z nich někam vyjela na brigádu nebo za studiem.
Příkladem dobré praxe mohou být Holanďané. Také jsou malým národem, ale většina mluví přinejmenším německy, anglicky, samozřejmě holandsky, případně ještě francouzsky. Jako malý národ vědí, že přizpůsobit se musí oni. V Česku to je tak, že když je cizinec tady, tak by měl mluvit česky.
Podnikatelé mají letos opravdu velmi náročný rok. Přišla studená sprcha, kterou nepředpokládaly žádné modely budoucího vývoje a vlastně všechny renomované instrukce na světě se ve svých odhadech strašně spletly. Podnikatelé musí velmi pružně reagovat na to, co se odehrává. Je vážně všechno negativní?
Souvisí to s novým prostředím, v němž jsme se ocitli. Situace je skutečně velmi složitá a právě tady se potom projeví opravdový podnikatelský duch. I dnes vznikají nové produkty a služby. Některé firmy na krizi profitují, jiné hodně doplácejí.
Co se u nás nesmírně posunulo dopředu, je digitální inovace. Vklouzli jsme do toho ze dne na den a za těch pár měsíců jsme prošli takovým vývojem, který by nám za normálních okolností trvalo řekněme pět let. Museli jsme se naučit fungovat online. Evropa digitalizací v devadesátých letech trošičku zaspala a má co dohánět. Koronavirus nás paradoxně v tomto ohledu posunul velmi kupředu.
Až se vše uklidní a bude k dispozici vakcína, začneme se zase běžně setkávat na schůzkách a fungovat jako dříve?
Nemyslím, že se někdy vrátíme k tomu, co bylo před pandemií covid-19. Obecně se mluví o tom, že bude tzv. New Normal. Ten spočívá v tom, že ekonomika bude muset fungovat jinak, než na co jsme byli zvyklí. Budeme pracovat z domova, ale i z kanceláří, bude mnohem více digitálních on-line schůzek. Firmy se podle mě nebudou vracet do velkých kanceláří, změní se stravování zaměstnanců, cestovní ruch i způsob zábavy. My jsme udělali velký skok, život už se do starých kolejí nikdy nevrátí.
Autor je spolupracovníkem redakce
(Redakčně upraveno)
