I ve zdánlivě neřešitelné situaci stojí za to poprat s vlastním osudem. Důkazem je právě dvacetiletý Patrik, který se svěřil se svým příběhem Finančním a ekonomickým informacím (faei.cz). Ještě před pěti lety vážil při výšce 181 centimetrů 125 kilogramů, dnes má 78 kilo.
A zatímco před pěti lety byl ve škole za outsidera, který se pravidelně stával terčem posměchu a nedokázal udělat ani obyčejný kotrmelec, dnes je z něj mladý muž, u nějž lze jen těžko najít stopy dlouhodobého přejídání.
Přejídání coby protest
Přibližně do páté třídy vyrůstal Patrik v paneláku na sídlišti v Ostravě. Každý den chodil s kamarády ven, a měl tak dostatek pohybu. Pak se ale s rodinou přestěhoval do malé obce a na druhý stupeň nastoupil do jiné školy, kam musel dojíždět.
Jeho sociální vazby se zpřetrhaly. Na novém místě nebyly žádné děti v jeho věku ani sportovní vyžití v podobě kroužků. Odpoledne a večery proto trávil na počítači, pomocí kterého hledal přátele a způsob, jak se zabavit.
„Všichni z rodiny se mi snažili domluvit, abych jedl méně a zdravěji. Mamka mi každý den připravovala oběd, který byl výživově hodnotný. Přejídání byla taková moje forma protestu – nechtěl jsem dělat to, co mi říkají ostatní,“ vzpomíná Patrik.
Běžnou součástí jeho stravování se staly půlnoční svačinky, chipsy s pálivou omáčkou nebo sladké limonády. Ve škole kvůli své obezitě čelil často urážkám ze strany spolužáků. Jeho obranou se proto stal smích a humor, s nímž je přecházel.
Zvykl si hledat přátele mezi outsidery. „Na škole jsem se dal dohromady s klukem, který k nám propadl. Nikdo se s ním nebavil, ale spolu jsme našli společnou řeč. Doteď si lépe rozumím s lidmi, kteří jsou mimo takové ty populární kruhy,“ dodává.
Srdce pod vrstvou tuku
Ze školních let nerad vzpomíná na tělocvik, při němž jej učitelé tlačili do cviků, které nezvládal. „Dodnes neumím kotrmelec, vypěstoval jsem si proti němu silný blok,“ vysvětluje Patrik. Přibývající kila s sebou postupně začala přinášet také zdravotní problémy. Kvůli vysokému tlaku skončil Patrik na kardiologii. Lékařka mu proto důrazně doporučila zhubnout a odeslala ho na obezitologii.
„Na kardiologii mi tehdy řekli, že mám na hrudi tak velkou vrstvu tuku, že skrz ni není na rentgenovém snímku pořádně vidět srdce,“ vzpomíná Patrik. Svůj první pokus zbavit se přebytečných kil zahájil pravidelným během na pásu.
„Měl jsem ho půjčený na omezenou dobu, a to mě motivovalo k tomu, abych toho co nejvíc využil,“ říká. Běhal poctivě každý den. A vyhovovalo mu, že nemusí chodit sportovat ven, mezi lidi. „Často se setkávám s názorem, že běhat se dá kdekoliv. Jasně, ale když jste obézní, není vám moc příjemné vědomí, že na vás budou lidé venku koukat, jak funíte a potíte se,“ vysvětluje mladý muž.
Dařilo se mu tak se střídavými úspěchy pár kilo shodit. Svých stravovacích návyků se ale nezbavil. I přes velkou snahu lékaře tak první tři roky léčby na obezitologii nepřinesly kýžený efekt.
Srovnal si to v hlavě
Změna přišla až čtvrtý rok. „Musel jsem si to srovnat v hlavě a k tomu došlo až v prvním ročníku střední školy. Přišel jsem na to, že už takto vypadat nechci. Teprve pak jsem začal dodržovat doporučení lékaře,“ vzpomíná.
Nejvíc mu pomohlo vědomí, že jíst může prakticky cokoliv, ale je důležité to vždy vykompenzovat vhodným pohybem, tak aby energetický výdej převyšoval příjem. Naučil se zdravě snídat a přestal pít slazené nápoje.
A pravidelně cvičil. Nejdřív posiloval doma, později mu kamarád jeho otce ukázal, jak trénovat v posilovně. „Chodím teď darovat plazmu, takže mám o svém těle dobrý přehled. Posledně jsem vážil 78 kilogramů,“ konstatuje Patrik.
Cítí, že se zakončením školy a nástupem do práce mu ubylo trochu svalové hmoty. „Musím si teď najít nový rytmus, do kterého se vejde i posilovna. Získal jsem ale spoustu dobrých návyků, které stále dodržuji. Sníst tabulku čokolády je pro mě teď nemyslitelné,“ dodává.
Těžká práce i pro lékaře
Podle Jana Boženského, předsedy Sekce pediatrické obezitologie České obezitologické společnosti ČLS JEP byly první roky hubnutí náročné nejen pro Patrika, ale i pro lékaře. „Najít společnou řeč chvíli trvalo,“ přiznává specialista, který mu pomáhal s hubnutím.
Vzpomíná, že zprvu si Patrik držel dlouho odstup. „Částečně z pochopitelných důvodů. Měl za sebou roky posměšků, nepochopení a také období, kdy mu jídlo sloužilo jako únik i způsob, jak si udržet kontrolu nad světem, který se mu měnil před očima,“ vysvětluje Boženský.
Ale právě v tom byla podle něj síla celého procesu. Patrik postupně začal specialistům důvěřovat, přemýšlet o změně, a hlavně rady spojil se svým vlastním rozhodnutím – nikoli s tlakem okolí.
„Ve chvíli, kdy si v hlavě srovnal, proč to dělá a jak chce, aby vypadala jeho budoucnost, se všechno začalo hýbat správným směrem. A tehdy byl najednou neuvěřitelně disciplinovaný, otevřený a velmi poctivý,“ říká Jan Boženský.
„To, co mě na něm dodnes fascinuje, není jen fakt, že zhubl. On si svou váhu udržel. A to je v medicíně obezity ten skutečný úspěch. Redukce váhy je začátek – její dlouhodobé udržení je cíl,“ dodává lékař.
Patrik podle něj pochopil princip, na němž stojí jakýkoli trvale funkční životní styl: Že nemusí existovat striktní zákazy, ale že tělo funguje nejlépe, když se energetický příjem přirozeně potkává s výdejem.
„Že rozhodují ty ‚nudné‘ každodenní věci – pravidelný pohyb, voda místo sladkých nápojů, lepší snídaně, méně impulzivního jídla. Nic efektního, zato vysoce účinného, pokud člověk vydrží,“ konstatuje Boženský.
Na tyto zásady chce upozornit právě nyní, kdy se pozornost soustředí na moderní léky na hubnutí. Jsou sice přínosné, ale ani ony nenahradí trpělivost, sebeuvědomění a zdravé návyky, které působí nenápadně, pomalu, ovšem dlouhodobě.
„Patrik je důkazem toho, že když člověk změní své myšlení a začne o svém těle uvažovat jinak, dokáže neuvěřitelné věci. Jsem na něj opravdu pyšný. Byl skvělý pacient – a dnes je z něj mladý muž, který nejen zhubnul, ale hlavně mentálně vyrostl,“ dodává lékař.
