Vláda si musí ujasnit, oč jí jde. Buď může rozhazovat peníze horem dolem a podněcovat inflaci. To ale kritizovala na předchozí vládě Babišově. Nebo najde odvahu přetnout zakletý kruh, kdy přidávání na platech či dávkách pomáhá roztáčet inflaci, která zase vyvolává volání části veřejnosti, odborů či opozice po přidávání na platech a dávkách.
Pokud v sobě tuto odvahu nenajde, jde o populismus, neboť v zájmu udržení si alespoň jakési voličské přízně teď a tady vláda jedná na úkor budoucnosti a budoucích generací. Jestliže tedy vláda nechce být populistickou, ať navyšuje pomoc jenom a pouze tam, kde je to ze sociálního hlediska nezbytně nutné.
Vláda už letos životní minimum dvakrát zvyšovala. Navíc pomohla navýšením příspěvku na bydlení. To je pomoc, která přímo adresně cílí na problém energetické drahoty. Navyšování životního minima rozšiřuje okruh příjemců přídavků na děti, nikoli vlastní výši tohoto přídavku.
Je tedy další pomocí, navíc stále plošnější, resp. méně zacílenou. Zatím si ji stát dovolit může. Rozvrat veřejných financí nyní není na pořadu dne. Byli to ale politici současné vlády, kteří už loni, ještě v opozici, tvrdili, že veřejné finance už jsou rozvrácené.
Pokud by tehdy byly rozvrácené, těžko by nyní nynější vláda mohla rozhazovat horem dolem. Jenže při takovémto přístupu politiků se prostě jednou v rozvratu vážně ocitnou.
Politici současné vlády před volbami slibovali, že veřejné financí dají do pořádku. To měla být ta změna. Vyvolali očekávání. Zůstávají nenaplněna. Pokud by měla začít být naplňována, musí najít odvahu třeba právě nyní nezvýšit životní minimum. Když už jej zvyšovali a zvýšili i příspěvky na bydlení, šlo by o rozumný, nepopulistický kompromis. Byl by to alespoň náznak změny.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
