Zejména v roce 2023 nás čeká mnohem pomalejší růst, než mnozí očekávali, ať už technicky vzato dojde k recesi, či nikoli, a eurozóna je rozhodně v horším postavení, než Spojené státy nebo Čína. V Evropě byla vybudována celá infrastruktura pro rafinování ruské ropy, kterou už ale nelze využít. Její nahrazení potrvá celé roky.
Zákonná úprava přechodu k zelené ekonomice navíc odklonila investice potřebné k renovaci infrastruktury pro fosilní paliva do oblasti obnovitelných zdrojů energie. Přitom se ale Evropané nemohou spolehnout na nepřetržité dodávky zelené energie. To v konečném důsledku znamená v nadcházejících letech vyšší ceny energií. Inflace je strukturální.
Evropské vlády zavedly krizová opatření, která mají inflaci řešit – například snížení daně z přidané hodnoty (DPH) u energií. Vzhledem k tomu, že je v Evropě fiskální potenciál mnohem větší, než na mnoha jiných místech, očekávejme, že se z původně jednorázových kroků stanou opatření trvalejšího charakteru a brzy přijdou i další subvence.
Evropská centrální banka (ECB) na své červencové schůzce poprvé od roku 2011 zvýšila úrokové sazby. Je však třeba řešit i další problém, stejně důležitý jako vysoká inflace, a tím je finanční fragmentace.
I když volatilita dluhopisového trhu stoupá všude, v eurozóně se podmínky zhoršují rychleji. Od ukončení kvantitativního uvolňování se zvýšily náklady na obsluhu italského státního dluhu. Výnosy desetiletých dluhopisů jsou teď téměř třikrát vyšší, než počátkem února.
Volatilita roste příliš rychle a zároveň se rychle zhoršují podmínky likvidity. Není pochyb, že ECB brzy představí nový nástroj pro řízení spreadu vládních dluhopisů. To by mělo opakování krize z roku 2012 zabránit, ale jisté to ani zdaleka není.
ECB nemůže nezvýšit úrokové sazby. A čím víc je bude zvyšovat, tím víc se bude situace zhoršovat a tím víc bude muset nakupovat vládní dluhopisy zemí eurozóny. Ale buďme optimisti, opakování krize eurozóny není ve všech ohledech negativní. Předcházející krize pomohla uvést do praxe klíčové reformy institucí, které posílily rámec eurozóny.
V případě nové krize se může stát totéž. Může to tak pokračovat pořád dál? V určitém bodě by měly být jižní země eurozóny schopné čelit trhům i bez toho, aby je ECB pomocí rozšiřování svého mandátu znovu zachraňovala. Jinak se může stát, že bude ECB nakonec výhradním vlastníkem celého italského dluhu.
Autor je hlavní makroanalytik společnosti Saxo Bank
(Redakčně upraveno)
