Tentokrát by se netýkala energetických firem jako ČEZ, ale předních českých průmyslových společností působících v obranném průmyslu. Připomeňme si, proč to znovu není dobrý nápad.
Zbrojařské společnosti v posledních letech profitují z prudkého růstu obranných výdajů, které mají dle plánů dosáhnout až tří procent hrubého domácího produktu (HDP) v roce 2030. Zvýšení výdajů ze dvou na tři procenta HDP znamená nárůst ze současných 160 miliard korun až na 250 miliard Kč ročně.
V praxi by to v ideálním světě znamenalo úspory, v realitě české politiky ale spíše nové daně. Připomeňme, že strukturální deficit českých veřejných financí se stále pohybuje okolo 200 miliard Kč – a toto navýšení obranných výdajů do něj zasekne další hlubokou sekeru. Není tedy překvapením, že politici budou hledat, kde na to vzít.
Precedent tu je. Během energetické krize se stát rozhodl uvalit mimořádné daně na energetické firmy a banky. Jak to dopadlo? Původní odhady výnosu činily 80 až 100 miliard korun ročně. Ve skutečnosti stát v roce 2023 získal přibližně 40 miliard Kč.
Firmy totiž snížily své zdanitelné zisky pomocí účetních optimalizací. Argument, že nadměrné zisky nejsou výsledkem inovací, ale krizových okolností, a že by se na nich měly firmy podílet, jednoduše nestačil.
U zbrojních gigantů typu Colt nebo Czechoslovak Group může být výsledek velmi podobný. Windfall tax v českém provedení se již jednou ukázala jako nástroj, který nenaplnil rozpočtová očekávání a zároveň podkopal důvěru investorů.
Namísto kýženého jednorázového „vytěžení zlaté žíly“ přinesl spíše právní nejistotu a komplikace. Nezapomínejme ani na odpor minoritních akcionářů ČEZ, kteří se cítí být tímto zásahem poškozeni.
Z výše uvedeného je zřejmé, že uvalit nové daně nemusí být vždy nejlepším řešením. Osobně bych se vyslovil pro komplexnější přístup k otázce, kde vzít prostředky na nutnou obrannou politiku.
Autor je hlavní ekonom společnosti Argos Capital
(Redakčně upraveno)
