V odvolání se ohradil proti posouzení trestní odpovědnosti za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky. Hodnota metamfetaminu v jeho krvi totiž byla přesně 200 ng/ml (nanogramů na mililitr – pozn. red.).
To je podle ústavního znaleckého posudku nejvyšší možná hodnota, u níž lze dovodit, že řidič ještě není ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel.
Pachatele pak nelze stíhat trestně, nýbrž jen za přestupek.
„Dílčí závěr soudu, že obviněný byl ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo, není možné opřít ani o znalecký posudek, který o obviněném hovořil jako o osobě zcela nezpůsobilé k řízení, neboť trpí smíšenou poruchou struktury osobnosti,“ pokračuje dovolání.
Drogy nebo porucha osobnosti. Kdo ví…
Soudní znalec přitom uvedl, že nedokáže odlišit, do jaké míry se na stavu obviněného podílela intoxikace návykovou látkou a do jaké míry ona porucha struktury osobnosti. Rozhodující tedy podle pana J. Š. je, že soud disponoval dvěma znaleckými posudky, které dospívají k opačným závěrům. Proto bylo podle něj nutno postupovat ve prospěch obviněného a vycházet spíše ze závěrů ústavního posudku.
Svůj názor přidal i státní zástupce, který věc viděl jinak. Především poukázal na to, že i podle dovolatelem citovaného posudku ústavu, zpracovaného v jiné trestní věci, „je hodnota 200 ng/ml v krvi hodnotou limitní, při níž není průměrná osoba schopna bezpečně řídit motorové vozidlo; dovolatel při tom pomíjí skutečnost, že mimo metamfetaminu se v jeho krvi nacházel též amfetamin v koncentraci 20 ng/ml“.
Rovněž podle pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce o stanovení hodnot jiných návykových látek než alkoholu, při jejichž dosažení se osoba nachází ve stavu vylučujícím způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku, již koncentrace 150 ng/ml a více metamfetaminu v krvi představuje intoxikaci a s tím souvisící nezpůsobilost k řízení motorových vozidel.
Praxe kolik, čeho akceptovat není sjednocena
Uvedl, že „v případech ovlivnění řidiče motorového vozidla jinou návykovou látkou než alkoholem se dosud rozhodovací praxe nesjednotila na obecně akceptované hranici množství jednotlivých druhů těchto látek v tělních tekutinách pachatele, při němž by již žádný řidič bez ohledu na individuální vlastnosti a schopnosti nebyl schopen motorové vozidlo bezpečně ovládnout“.
Naopak vychází z toho, že u jiných omamných návykových látek (nežli je alkohol) takovouto hranici stanovit nelze, neboť jejich účinky jsou u každé osoby velice individuální. „Je proto vždy třeba vycházet z konkrétních okolností, a především ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie“.
Stejně jsem nebyl způsobilý, tak co…
A zde se zastavme – stejně jako to učinil Nejvyšší soud. Právě vzhledem k potřebě individuálního posouzení účinků návykové látky na projevy intoxikované osoby lze dovodit, jak soud uvádí, že „u obviněného, který již primárně v důsledku smíšené poruchy struktury své osobnosti není schopen motorové vozidlo bezpečně ovládat, nemuselo jeho ovlivnění návykovou látkou dosáhnout výše uvedených hranic, aby mohl být závěr o jeho nezpůsobilost učiněn. Užití psychotropní látky tuto jeho primární nezpůsobilost dále prohloubilo“.
Narážíme na novou situaci. Pan J. Š. tvrdí, že samo zjištění „smíšené poruchy struktury osobnosti“ vede k závěru o jeho nezpůsobilosti řídit motorové vozidlo, a prosazuje názor, že není trestně odpovědný, protože zde neexistuje příčinný vztah mezi aplikací návykové látky a zjištěným stavem nezpůsobilosti k řízení motorového vozidla. Tím by bylo eliminováno znalecké zjištění, že intoxikace pervitinem měla přímý vliv na nezpůsobilost obviněného.
K otázce časové (ne)omezenosti zdravotní způsobilosti řidiče
Podle Nejvyššího soudu je nutno přesně rozlišit nezpůsobilost, o níž se znalec vyjádřil v souvislosti se zjištěním disociální poruchy osobnosti dovolatele souvisící s obecnou zdravotní způsobilostí řidiče podle zákona o silničním provozu, a nezpůsobilost ve smyslu zákonného znaku § 274 tr. zákoníku, která je podmíněna intoxikací návykovou látkou osoby vykonávající činnosti zde uvedené (nikoliv tedy jen řidiče motorového vozidla).
„Z vyjádření znalce je zřejmé, že při poukazu na strukturu osobnosti obviněného měl na mysli nesplnění podmínky udělení a držení řidičského oprávnění zákona o silničním provozu,“ uzavírá Nejvyšší soud.
Podle jeho znění lze totiž řidičské oprávnění udělit pouze osobě, která je zdravotně způsobilá k řízení motorových vozidel (zdravotně způsobilý k řízení motorového vozidla není ten, kdo má poruchy chování způsobené závislostí na alkoholu nebo jiných psychoaktivních látkách podle posudku o zdravotní způsobilosti).
Za takovou osobu zjevně považoval znalec i obviněného. V uvedeném směru je třeba vnímat jeho sdělení tak, že dle dnes platných předpisů by nález smíšené poruchy struktury osobnosti, pachatelova povaha a charakterové vady, vylučovaly, že by mohl dostat řidičské oprávnění.
Tato časově neohraničená nezpůsobilost k řízení motorového vozidla vyvolaná disociální poruchou osobnosti pachatele není a nemůže být překážkou bránící závěru, že v důsledku užití pervitinu obviněným je odůvodněn závěr i o jeho (z tohoto důvodu časově omezené) nezpůsobilosti k bezpečnému ovládání motorového vozidla.
Droga poruchu jen zhorší
„Naplnění zákonného znaku vykonávání činnosti, při níž by pachatel mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, nebrání jeho již existující disociální porucha osobnosti,“ dovozuje tedy Nejvyšší soud a poukazuje na to, že jiný přístup by byl naprosto nelogický a zcela nedůvodně by obviněného zvýhodňoval. Aplikace drogy totiž oproti jiným průměrným jedincům v důsledku vady jeho osobnosti primární (zdravotní) nezpůsobilost ještě více prohlubuje.
Autor je právník a zakladatel Stálé konference českého práva
(Redakčně upraveno)
