Problémem však jsou velmi nízké kvóty v rámci vládních programů pracovní migrace a zdlouhavý proces vyřizování víz a pracovních povolení. Namísto tří měsíců, které byly standardem v případě zaměstnanců z Ukrajiny, je potřeba počítat s šesti až devíti měsíci.
Výroba, logistika a stavebnictví jsou obory, které nedostatkem pracovníků z Ukrajiny trpí asi nejvíce. Lokálními uchazeči nejsou schopny obsadit zejména místa svářečů, slévačů, kovoobráběčů, strojních zámečníků, elektrikářů, CNC operátorů a seřizovačů.
Právě touto kvalifikací disponují v hojném počtu Filipínci, kteří platí za oblíbené pracovníky napříč celým světem. Běžně pracují v USA a v Kanadě a stále větší zájem o ně hlásí téměř všechny evropské trhy.
Zatímco v zahraničí pružně změnili náborové strategie a místo na Ukrajině hledají potřebné pracovníky v jiných zemích, v ČR stále platí předválečné kvóty, které trh práce až kriticky limitují. V jasných barvách se nyní ukázalo, že závislost na jednom zdroji, v našem případě na Ukrajině, může být pro ekonomiku doslova devastující, a vláda by tudíž měla rychle jednat.
Například kvóta na nábor na Filipínách v rámci programu kvalifikovaný zaměstnanec činí pouhé dva tisíce víz za rok. Pro ukrajinský trh však zůstala na úrovni v současnosti nerealistických 40 tisíc. Podobná situace je i v případě dalších trhů, na které by české firmy s náborovými aktivitami rády cílily, a sice gruzínského, arménského, moldavského a kazašského.
Filipínci jsou pracovní migraci otevření a běžně za prací cestují do celého světa, aby zaopatřili své rodiny. V ČR jich dnes působí zhruba 3 200 a zaměstnavatelé jsou s nimi velmi spokojení. Nejenže jsou nám díky křesťanské tradici kulturně blízcí, ale jako druhý jazyk používají angličtinu, komunikace a integrace do pracovních týmů je tedy snadná.
V ČR si Filipínci vydělají nejméně čtyřikrát více, než ve své vlasti a nezřídka domů posílají půl své mzdy, aby tam za to jejich rodina například postavila dům. Obvykle mají tendenci vracet se domů, nejčastěji po dvou letech.
Výborným zdrojem uchazečů o práci na českém trhu by mohly být i postsovětské republiky, kde by firmy mohly získat tolik žádané pracovníky s technickou kvalifikací. Bohužel ani na zaměstnance z těchto zemí nejsou v tuto chvíli kvóty dostatečné, aktuálně jde o tisíc míst na Moldavsko a pět set na Kazachstán.
Ostatní země nejsou do programu ekonomické migrace zahrnuty vůbec, a ročně se k nám proto dostanou pouze desítky lidí na základě losování. Český trh by přitom dokázal z těchto zemí přijmout desítky tisíc lidí, kteří jsou nám kulturně blízcí a s jejichž integrací do zdejšího pracovního prostředí máme velmi dobré zkušenosti.
Kromě kvót samotných je problémem i zdlouhavý administrativní proces. Celý koncept řízení ekonomické migrace v ČR je hodně zastaralý a paternalistický. Zatímco například už i v Polsku se většina dokumentů zasílá v elektronické podobě, v ČR si musíme vystačit s poštou a úředně ověřenými dokumenty.
Tento systém za posledních deset let nezaznamenal větší změny a celý proces dokáže zbrzdit o celé měsíce. Digitalizace by trhu tak silně opřenému o zahraniční nábor, jako je Česká republika, umožnila zkrátit čas potřebný na vyřizování potřebných dokumentů a víz o více než polovinu.
Autor je manažer mezinárodního náboru společnosti Grafton Recruitment
(Redakčně upraveno)
