Česko má pátou nejvyšší inflaci v OECD. Kdo za to může?

Česko mělo v červnu pátou nejvyšší míru inflace ze zemí OECD, vyplývá ze studie společnosti Utility Bidder, kterou v úterý zveřejnila ČTK. Meziroční inflace činila v Česku podle studie 9,7 procenta. Vyšší už v rámci OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, pozn. red.) byla pouze v Turecku, Maďarsku, Polsku a na Slovensku. Nejnižší míru inflace naopak v červnu vykazovaly Švýcarsko, Řecko a Španělsko.
Česko mělo v červnu pátou nejvyšší míru inflace ze zemí OECD, vyplývá ze studie společnosti Utility Bidder, kterou v úterý zveřejnila ČTK. Ilustrační foto: Depositphotos.com

To, že úplně nejvyšší inflaci v OECD vykazují vedle „erdoganomikou“ poškozeného Turecka hned čtyři země Visegrádské čtyřky, svádí k úvaze, že za ni může zejména to, že stále převážně platí svojí měnou, a ne eurem.

Tuto domněnku však nepotvrzuje už jen letmý pohled na „druhý konec“ žebříčku. Vždyť ze všech zemí OECD vykazuje nejnižší inflaci – v červnu meziročně jen 1,7 procenta – Švýcarsko. To, jak známo, euro nesdílí.

Při vysvětlení tolik odlišné míry inflace je třeba vzít v potaz řadu faktorů. Měna určitou roli hraje, zdaleka však ne rozhodující. A hlavně úplně jinou, než by se intuitivně mohlo zdát. Jak záhy uvidíme.

Tím nejdůležitějším faktorem v pozadí tolik odlišných měr inflace je geografické umístění, konkrétně geografická blízkost k Rusku. V zásadě totiž platí, že čím blíže ta či ona země EU k Rusku je, tím více závislá byla, resp. v některých případech stále ještě je, na ruských dodávkách energií, jako je zemní plyn, ropa a produkty z ní.

Proces odstřihávání od ruských energetických dodávek, kterým drtivá většina zemí EU prošla a prochází, tak nutně zanechává hlubší otisk v zemích východní části EU než v zemích její části západní.

Východní země EU byly totiž před válkou v mnohem vyšší míře závislé na ruských energiích než země západní části EU, takže ukončení této závislosti logicky vyjde dráže – a projeví se tedy více inflačně – než v zemích, které byly na ruských energiích závislé poměrně málo nebo vůbec, jako je v rámci EU například zmíněné nízkoinflační Španělsko.

Navíc země právě typu Španělska – s druhou nejnižší inflací v OECD – nebo třetí Řecko vykazují dlouhodobě citelně vyšší míru nezaměstnanosti než v průměru země Visegrádské čtyřky. To do značné míry souvisí s tím, že přijetí eura v zemích typu Španělska nebo Řecka vedlo k tomu, že kvůli němu přišly o podstatnou část své konkurenceschopnosti.

Ta se odvíjela od poměrně levné pracovní síly – levné na evropské poměry –, kterou však přijetí eura na přelomu milénia zdražilo natolik, že třeba právě převážně „bezeurové“ země Visegrádské čtyřky se staly v porovnání s „jižním křídlem“ eurozóny mnohem více konkurenceschopné.

Což právě vede k dlouhodobě znatelně nižší nezaměstnanosti ve východní části EU, zejména v porovnání s nezaměstnaností v jižní části EU. Vždyť míra nezaměstnanosti je už řadu let z celé Unie nejnižší v Česku, v Polsku přitom není o moc vyšší.

Extrémně nízká či nízká míra nezaměstnanosti, která je příznačná pro východní část EU v porovnání s její části západní, a zejména jižní, je dalším faktorem v pozadí nyní na východě EU rychleji rostoucí inflace. Nízká míra nezaměstnanosti způsobuje vyšší tlak na růst mezd, který je samozřejmě významným inflačním faktorem.

Svým způsobem tak euro za vyšší inflací v „bezeurových“ zemích opravdu stojí, ale zcela jinak, než si stoupenci jeho rychlého přijetí v ČR představují. Euro totiž na jihu eurozóny dlouhodobě podvazuje konkurenceschopnost, čímž tam přispívá k růstu míry nezaměstnanosti.

Jižní země eurozóny nestačí svoji produktivitou na to, aby sdílely „německou měnu“ – tedy euro. Jejich produktivita zkrátka „německá“ není, zato cena práce (nyní už) ano, což dlouhodobě způsobuje odliv pracovních míst – částečně do Asie, částečně do východní části EU.

A tento odliv do východní části EU, třeba do zemí Visegrádské čtyřky, pochopitelně stlačuje míru nezaměstnanosti ve východní části EU, což značně přispívá tomu, že východní část EU vykazuje vyšší míru inflace než její západní, a zejména jižní část.

Další důvod, proč je ve východní části EU vyšší míra inflace, spočívá v tom, že nemovitostní trh východní části EU stále teprve dohání nemovitostní trh západní části EU. Toto dohánění spočívá zejména v dohánění cenovém. Ten, kdo dohání, z definice musí vykazovat vyšší cenové nárůsty, jinak by o dohánění nemohla být řeč.

Jde stále ještě o pozůstatek neúspěšného budování socialismu v zemích východní části EU; bez socialistického zaostávání by nyní nebylo žádného dohánění. Dalším pozůstatkem někdejšího budování socialismu na východě dnešní EU ostatně je také ona již uvedená poměrně vysoká závislost na ruských, někdejších sovětských energiích.

Ze zemí západní části EU je Rakousko dlouhá desetiletí jednou z nejzávislejších na sovětských, resp. ruských energiích. A to je stěžejním důvodem, proč nyní vykazuje vyšší míru inflace než prakticky všechny další země západní části EU. Naopak Slovensko sice eurem platí, ale přesto je jeho červnová meziroční míra inflace – 10,9 procenta podle výše zmíněné studie – viditelně vyšší než tak česká.

Stoupenci eura přesto mohou podotknout, že euro působí v porovnání s korunou méně inflačně, ba až třeba protiinflačně tím, že během uplynulých letošních měsíců a během uplynulého roku – kdy se Evropa a svět potýká s důsledky ruské invaze na Ukrajinu – vykazovalo vyšší výkonnost než česká měna.

Jenže to není pravda. Česká koruna od 24. února 2022, kdy invaze začala, vůči dolaru zpevnila, o 0,3 procenta dle dat agentury Bloomberg, zatímco euro od té doby vůči dolaru oslabilo, a to o 2,7 procenta. Česká koruna tedy během tolik geopoliticky i ekonomicky pohnutého období vykazuje vyšší odolnost než euro. Samozřejmě, posilování měny je protiinflační, zatímco oslabování proinflační.

A plyn, ropa a produkty z ní se na světových trzích stále obchodují z drtivé většiny v dolarech. To, že proti dolaru koruna posiluje, zatím euro oslabuje, tak logicky nahrává spíše tomu závěru, že pokud už něco, tak euro v Česku by inflační náraz ruské invaze na Ukrajinu ještě o něco umocnilo, a nikoli tlumilo jako koruna.

To je ostatně i jedním z důvodů toho, proč ze zemí OECD vykazuje úplně nejnižší míru inflace Švýcarsko, jak je zmíněno výše. Švýcarský frank – jako koruna a na rozdíl eura – od začátku invaze vůči dolaru posiluje. Jeho zpevnění, o 5,5 procenta ke včerejšku, je právě oním jedním z důvodů nízké švýcarské inflace.

Ještě podstatnějším faktorem je ovšem opět energetický mix. Švýcarská energetika nikdy ani zdaleka nebyla tak závislá na sovětských, resp. ruských energiích jako energetika zemí východní části EU, ani jako energetika rakouská, německá nebo italská.

Švýcaři se mohou spolehnout na své vodní elektrárny nebo ty jaderné, a nikdy nemuseli dovážet tolik sovětského, resp. ruského plynu jako Německo, Rakousko, Itálie nebo třeba země Visegrádské skupiny. A navíc ten pevný švýcarský frank.

Pevný švýcarský frank, jehož pevnost třeba v porovnání s eurem, plyne z podstatné části z toho, že švýcarská centrální banka nemusela v uplynulém desetiletí umělým oslabováním franku zachraňovat ekonomicky kolabující kantony.

Zato Evropská centrální banka v uplynulém desetiletí zásahy typu kvantitativního uvolňování, při nichž vytvářela stovky miliard nových eur, uměle stlačovala úroky na italském nebo řeckém vládním dluhu, aby Řím či Athény a nedostatečně produktivní (nedostatečně produktivní i vinou eura!, pozn. aut.) italskou či řeckou ekonomiku uchránila před bankrotem.

I to dnes přispívá k tomu, že euro oslabuje mnohem více než švýcarský frank. Vytváření nových peněz v režii centrální banky je inflační. Ostatně, Evropská centrální banka dlouho svoji pomoc zemím Itálie nebo Řecka – v podobě umělého snižování úroků na vládním dluhu „tištěním“ stovek miliard nových eur – vysvětlovala obavou z deflace, tedy snahou vyvolat vyšší inflaci za každou cenu.

I přes poměrně silný frank se švýcarskému zahraničnímu obchodu daří. Nedařilo by se mu ale ještě lépe, pokud by Švýcarsko platilo eurem? Tak se totiž může tázat – třeba řečnicky – i kdejaký stoupenec jednotné evropské měny. Nejnovější vědecký výzkum ale odpovídá „ne“.

Z hlediska příznivců přijetí eura zdrcující studie vychází letos v zářijovém vydání prestižního vědeckého žurnálu Journal of International Money and Finance; efekt eura na růst vzájemného obchodu členských zemí měnové unie je podle ní v zásadě nulový.

Takže například z hlediska intenzity obchodu Švýcarska (či třeba Česka) a Německa je podle této studie vlastně jedno, zda Švýcarsko (či třeba Česko) platí eurem nebo frankem, resp. korunou.

Až zase uslyšíme od stoupenců eura, že by s ním byla v Česku inflace nižší a zahraniční obchod rozkvetlejší, ptejme se, proč přesně, a chtějme podrobnější vysvětlení, ne pouze fráze a proklamace. Neboť odborný pohled na tvrdá data a kritické vidění věcí v souvislostech nic takového nepotvrzují.

Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)

Zavřít reklamu
Kurzovní lístek
Chci nakoupit
Chci nakoupit
Chci prodat
EUR
EUR
USD
GBP
CHF
JPY
DKK
NOK
SEK
CAD
AUD
PLN
HUF
HRK
RUB