Je dobrý nápad dávat peníze zemím, které mají nebo brzy budou mít problém si normálně půjčit, protože v minulosti žily nad svoje možnosti, takže už teď jsou zadlužené až po uši? Tato „holandská“ otázka má dvě roviny.
V první rovině je rozhodnutí, zda vůbec pomáhat. Obecně se zdá být správné pomáhat tomu, kdo se na daný šok nemohl nijak rozumně připravit a dopad šoku nemohl nijak rozumně snížit. Rádi pomůžeme sousedovi, který přišel o dům kvůli naprosto nečekanému přívalovému dešti. Budeme ale váhat, pokud dům stál hazardérsky v záplavovém území nebo pokud soused po zprávě o blížící se záplavě nejprve v klidu dopil v hospodě pivo.
Jakého typu je aktuální problém koronavirem nejpostiženějších zemí EU? Český premiér Babiš má jasno: Naše lepší výsledky jsou dány naším lepším přístupem (a tudíž nic nedáme). Dá se tento postoj opřít o věrohodná data?
Podle některých pozorovatelů se proti-pandemická opatření údajně dodržovala v Česku poněkud ukázněněji než leckde jinde. Skutečně prokazatelné jsou ale jen údaje o rychlosti a tvrdosti vládami vyhlášených opatření. Jenomže konkrétně Itálie (která je dnes asi hlavním kandidátem na finanční pomoc) čelila v rámci Evropy nákaze jako první, takže neměla čas se poučit od jiných a postup si rozmyslet.
A hlavně: Ohledně správného načasování a radikálnosti všelijakých zákazů a příkazů nadále existuje obrovská nejistota. Například uzavření škol přišlo v Itálii 5. března, u nás o šest dní později. Kolem 5. března v Itálii přibývalo denně nemocných zhruba desetkrát víc (na počet obyvatel) než 11. března v Česku; takže z hlediska šíření nákazy vlastně Česko zavřelo školy relativně mnohem dřív.
Zavřením škol byly ovšem k pobytu doma s dětmi odsouzeny stovky tisíc zaměstnanců, čímž byla poškozena ekonomická aktivita. Který termín uzavření škol byl tedy celkově rozumnější? Nevíme. A možná ani nikdy vědět nebudeme.
V situaci, kdy netušíme (a to dokonce ani ze zpětného pohledu!), zda soused škodě bránil dostatečně rozumně, asi bude lepší to neřešit a svou pomoc mu nabídnout. Byť jen proto, že příště bychom pomoc mohli potřebovat naopak my. (Nejpostiženější země naštěstí nejsou o mnoho bohatší než Česko, takže nám odpadá trápení, jestli chceme pomáhat sousedovi, který je na tom finančně výrazně lépe než my).
Pokud se shodneme, že pomoc poskytnout chceme, posouváme se tím do druhé roviny zmíněné „holandské“ otázky. Zde se otevírají dvě další nejasnosti: Jak velká má pomoc být a jakou má mít formu.
Principiálně by mělo jít maximálně o částku, která účelně vynaložené náklady na řešení pandemie v hodně postižených zemích sníží do blízkosti úrovně, kterou mají tyto náklady – včetně poskytnuté pomoci – v zemích málo postižených (dodejme, že prozatím zmiňované stovky miliard eur pomoci jsou nejspíš zřetelně pod tímto maximem). Pomoc by se však rozhodně měla týkat pouze nákladů spjatých s daným šokem; určitě by neměla příjemcům pomáhat s jejich dluhy nahromaděnými v klidných dobách.
Pokud by pomoc kryla pouze náklady korona-šoku, asi dává smysl, aby měla podobu nevratného daru. (Pokud bychom se báli neúčelného plýtvání s poskytnutou pomocí, lze to řešit průběžným dohledem, jakkoli budou takové výdajové kontroly pro příjemce hodně hořkými pilulkami – viz zahanbující návštěvy věřitelské „Trojky“ v Řecku. Nebo lze z části daru udělat úvěr coby národní „pojistnou spoluúčast“).
Naproti tomu pomoc formou čistě jen úvěru by znamenala, že necháme dané země si jejich mimořádně hluboký šok přece jen finančně prožít až do dna, byť rozloženě v čase.
Pokud by ale pomoc měla jít na investice podporující dlouhodobější růst ekonomiky, pak není důvod, proč by pomoc neměla mít podobu úvěru: Každý dobrý hospodář ví, že rozumně rozmyšlená a realizovaná investice vydělá na splátky dluhu, a ještě zůstane trochu zisku (pro který se ta investice dělá). Jen není jasné, proč pro takové úvěry nezvolit tradiční cestu skrze například Evropskou investiční banku, která na rozvojové investice tohoto typu půjčuje už desítky let.
A přichází poslední otazník. Pokud formálním poskytovatelem pomoci bude Evropská komise, bude si na to nejspíš muset půjčit. Kdo bude za tyto nové dluhopisy ručit? Samozřejmě členské státy EU. Nepůjde vůbec o novinku (jak se obvykle tvrdí): Podobné společné unijní dluhopisy vznikaly už po ropné krizi v 70. letech 20. století.
Tehdy všechny země své závazky do puntíku dodržely. Étos evropského bratrství ovšem od té doby nejspíš zeslábl, a tak rozpočtově ukázněnější státy tentokrát jistě budou zoufale hledat smluvní záruky, aby jednoho dne nemusely platit závazky za ty rozmařilejší.
Všechny výše uvedené úvahy jsou ovšem spíš jen šedou teorií. Nebylo by žádným překvapením, pokud by v zemích nejvíc postižených před pár lety imigrací a teď pandemií začal narůstat odpor k členství v Evropské unii (a tedy i v eurozóně). Dopady případného trhání třeba takové Itálie od eura by byly pro celou eurozónu natolik devastující, že i ty nejspořivější státy – a také Česko – nakonec budou muset mít žaludek dost silný na to, aby nějakou formu pomoci poskytly.
Autor je ekonom České spořitelny a člen Výboru pro rozpočtové prognózy
(Redakčně upraveno)
