Z teritoriality se stal pouhý nástroj politického boje, osobně ji považuji za slepou uličku, která nemá potenciál jakkoli pomoci k řešení skutečných problémů exekuční situace, není způsobilá přinést systémové zlepšení, neboť ve skutečnosti neřeší prakticky nic s jedinou výjimkou:
Přerozdělení exekučního „koláče“. To by byl skutečně nesmírně mizivý výsledek, vezmeme-li v úvahu, že v souvislosti s teritorialitou hovoříme o zásadní a negativní paradigmatické změně systému vymáhání pohledávek.
Pozitivně naopak vnímám řadu změn a oprav sněmovní verze novely, které s velkou pečlivostí připravil senátní ústavně právní výbor, například odstranění povinnosti platit zálohy na náklady exekučního řízení při jeho zahájení.
Nevidíme důvod, proč by měl zákon věřitele nesmyslně zatěžovat finanční bariérou na vstupu do exekučního řízení poté, co byl nucen absolvovat nezřídka i několikaleté nalézací či odvolací řízení a nést náklady těchto řízení. Navíc by povinná záloha při zahájení exekuce řadu věřitelů donutila na svůj nárok raději rezignovat, což je o to nespravedlivější, že by se to týkalo především drobných věřitelů.
Velmi bych ale varoval před vysoce kontroverzním a právně pochybným tzv. přechodným ustanovením, které fakticky znamená zastavení exekučních řízení zahájených v minulosti, u kterých doposud nebylo vymoženo žádné nebo jen minimální plnění. Tato řízení se zastavují plošně, zcela bez náhrady a velmi pravděpodobně i bez možnosti věřitele dosáhnout jejich dalšího pokračování.
To považuji za velmi nespravedlivé opatření, u kterého vznikají vážné otázky o jeho ústavnosti. Mohlo by například dojít k absurdnímu stavu, že exekuce bude považována za bezvýslednou s důsledkem jejího automatického zastavení, ačkoli za celou uplynulou dobu nebo její převážnou část trvaly překážky podle § 55 odst. 10 a exekuce tedy reálně nemohla být vedena, takže ani nemohla k jakémukoli výsledku vést.
Zároveň by docházelo ke zcela nežádoucímu stavu za hranicí ústavnosti, neboť dlužník by byl odměňován například za to, že řízení obstruoval, oddalováním zpeněžení majetku exekutorem bránil věřitelům ve včasném uspokojení jejich pohledávek, přestože by bylo reálně možné, že věřitelé by při řádném průběhu exekuce uspokojeni byli.
Návrh by navíc vedl k zastavení exekucí i tam, kde je vedena exekuce prodejem nemovitosti nebo jiného majetku, který dosud pro objektivní překážky nebylo možné včas zpeněžit.
Ve svých důsledcích by tedy návrh vedl k disproporčnímu dopadu na exekutory a věřitele, neboť první by byli nuceni v krátké době po nabytí účinnosti zákona vydat blíže neurčené množství výzev věřitelům podle § 55 odst. 7 (k nakumulovaným exekucím, ke kterým byly podmínky podle přechodného ustanovení naplněny ke dni nabytí účinností zákona nebo krátce po něm – pozn. aut.).
Druzí by byli nuceni se ve stejně krátké lhůtě k těmto výzvám vyjadřovat a případně skládat neobvykle velké množství záloh na náklady exekucí, přičemž ale není jasné, zda přechodné ustanovení vůbec umožňuje věřiteli dosáhnout pokračování exekučního řízení zaplacením zálohy.
Přechodné ustanovení lze totiž bez větších obtíží vyložit i tak, že jeho následkem dojde k plošnému zastavení všech exekučních řízení, která k datu nabytí účinnosti projednávané novely trvala šest či více let, a to bez možnosti oprávněného dosáhnout zaplacením zálohy dalšího trvání takových exekučních řízení.
Jinak řečeno je zde zcela reálné riziko, že Senátem navržené přechodné ustanovení by velmi pravděpodobně vyústilo v situaci, kdy následkem kvazivrchnostenského zásahu státu dojde k plošnému ukončení šesti a víceletých exekučních řízení bez možnosti jejich dalšího prodloužení formou zaplacení zálohy, ale také bez jakékoli kompenzace ve prospěch oprávněného. Takovýto důsledek přechodného ustanovení už by podle mého názoru byl za hranicí ústavnosti.
Autor je náměstek výkonné ředitelky a hlavní právník České bankovní asociace
(Redakčně upraveno)
