Obydlí dlužníka je chráněno pouze tehdy, jestliže není předmětem zajištění pohledávky některého z dlužníkových věřitelů. Pokud tedy na obydlí vázne například zástavní právo ve prospěch banky, nejedná se o chráněné obydlí. Ochrany nebude dlužníkovo obydlí požívat ani tehdy, jestliže věřitelé dlužníka prosadili, že způsobem jeho oddlužení bude zpeněžení majetkové podstaty.
O chráněném obydlí je tedy možno mluvit jen v případě nezajištěného obydlí, které slouží pro uspokojování bytových potřeb dlužníka, jenž se oddlužuje kombinovaně, tedy plněním splátkového kalendáře a současným zpeněžením majetkové podstaty. To jsou však podmínky nutné, nikoliv dostačující. Dále je totiž nezbytné zkoumat hodnotu dlužníkova bydliště.
Hodnota obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení, se určí jako součin částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti, která vychází z průměrné kupní ceny a průměrné velikosti odpovídající kraji, popřípadě okresu a obce dlužníkova bydliště a z koeficientu zohledňovaných osob. Zohledňovanou osobou je přitom ta, která s dlužníkem žije ve společné domácnosti, a které je dlužník zároveň povinen poskytovat výživné.
Částka na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti se vypočítá jako součin statistické hodnoty, kterou lze zjistit z tabulek statistického souboru „ceny sledovaných druhů nemovitostí“ a koeficientu růstu cen, jenž lze vyčíst z tabulek statistického souboru „indexy realizovaných cen bytů“. Obě tabulky jsou zveřejňovány Českým statistickým úřadem. Další podrobnosti stanovuje uvedené nařízení vlády. Insolvenční správci, kteří pro svou práci využívají sofistikovanější softwarovou podporu, ji budou moci využít i pro určení hodnoty dlužníkova obydlí.
Obydlí budou insolvenční správci zpeněžovat stejně, jako jakýkoliv jiný dlužníkův majetek. Tedy v rámci transparentního prodejního procesu, pomocí kterého zajistí zpeněžení za nejvyšší na trhu dosažitelnou cenu. Typicky půjde o elektronickou dražbu. Bude pak vždy na zvážení, zda budou tento prodejní proces zajišťovat přímo, anebo pomocí zprostředkovatele.
Namístě však nebude snaha o prodej majetku vlastními silami tam, kde lze rozumně předpokládat, že využití služeb profesionálního zprostředkovatele se znalostí trhu a zavedeným marketingem, např. realitní kancelář, může vést k vyššímu výtěžku zpeněžení a ke snížení nákladů zatěžujících majetkovou podstatu, jako jsou cestovní výdaje na provádění prohlídek se zájemci apod.
Je pravda, že zmíněné nařízení vlády přichází doslova za pět minut dvanáct. A je též pravda, že umožňuje zpeněžovat nejen vysloveně luxusní obydlí. Insolvenční zákon dal ovšem vládě možnost vydat v podstatě jakékoliv nařízení, respektive určit v zásadě libovolnou hodnotu obydlí, které chráněno bude a které nikoliv. Otázkou však zůstává, zda je toto zákonné zmocnění zcela souladné s ústavním pořádkem.
Autor je insolvenčního správce z kanceláře Administrace insolvencí City Tower
(Redakčně upraveno)
