Pojďme udělat krátkou analýzu české ekonomiky. V jakém stavu se nachází? Je důvod k pesimismu, nebo vidíte i nějaká optimistická východiska?
Vždycky vidím optimistická východiska. Česká ekonomika přestála mnohem horší doby a vždycky se z toho dostala. Ne pokaždé úplně se zdravou kůží, ale myslím si, že i tohle období přečkáme. Jak rychle a kdy se odpíchneme dál, závisí hodně na tom, jak si největší část společnosti uvědomí, v jakém stavu jsme a jaké máme budoucí možnosti.
Česká ekonomika je v nemocná. Má virózu, která se s ní táhne už dlouho a působí jí vysoké horečky. Virem je vysoká inflace. Naše ekonomika také už přes 20 let trpí nedostatečnou funkcí srdce, zkrátka něčím chronickým. To jí komplikuje odstartovat a růst.
V našich veřejných financích zabírají příliš vysoký podíl mandatorní a kvazimandatorní výdaje. To jsou výdaje, které musí státní rozpočet vyplácet, ať se děje, co se děje. Není v něm prostor pro růstovou politiku a pro investice.

To se s námi táhne už dlouho. V roce 1997 a 1998 zpracovávala pro Česko Světová banka analýzu perspektiv veřejných rozpočtů. A šlo o velké téma.
Tehdy byla naděje, že Česko provede radikální důchodovou reformu, která by výrazně vrátila udržitelnost veřejných financí do zdravých základů a udělala by prostor i pro lepší sociální politiku, ale zejména pro růst na straně snižování daní a investic všeho druhu.
To je třeba vysokorychlostní internet, který by měl být dostupný, aby si ho každý mohl dovolit. My, bohužel, 25 let žijeme v situaci, kdy pro to ve veřejných rozpočtech nemáme místo. To je příklad selhávajících ledvin nebo srdce. Nedovolí ekonomice vydávat špičkový výkon.

Jak hodnotíte strukturu naší ekonomiky?
Struktura české ekonomiky, která nám dlouho velice dobře sloužila, je od konce 90. let založena na průmyslu, zejména pak na propojení se zahraničními odběrateli. Česko vykonává především části uprostřed výrobního řetězce, což jsou ovšem ty, kde je nejnižší ziskovost.
Dlouho nám sloužila velmi dobře, měli jsme na to výbornou polohu, teď ji nevyužíváme, protože nemáme dokončenou dopravní infrastrukturu. Měli jsme na to zručné a zkušené pracovníky, teď už jich dávno nemáme dostatek a podniky se dožadují většího a většího dovozu.
Jenomže tato struktura, která je opřená o automobilový průmysl, se v posledních letech dostala do fáze, kdy každým dalším krokem výnosnost ze zdrojů, které do ekonomiky dáváme, klesá. Není záporná, ale klesá.
Jsme tedy na sestupné části cyklu. Upozorňovali na to ekonomové už dávno. Výtky byly už na počátku tohoto století, kdy ještě model sloužil velmi dobře, rozvíjel se a vedl k rychlému přibližování životní úrovni Česka k životní úrovni Evropské unie. Už tehdy u nás zaznívala varování, že nesmíme zaspat a že tento model nebude fungovat věčně.
Bohužel se nikdy nepodařilo rozvinout jiná odvětví, stejně jako uvedený automobilový sektor. Není to o tom, že by se měl automobilový průmysl utlumovat, co totiž dobře šlape, ať šlape dále, ale bylo potřeba ho doplnit dalšími odvětvími. A to se s výjimkou bankovnictví nepodařilo.
Nyní je automobilový průmysl celosvětově v transformaci, výrobci ze zemí, které nejsou v Evropské unii, přicházejí s úplně novými business modely. To je obrovská konkurence pro západoevropské výrobce, včetně německých, na něž jsme napojeni. Musíme tedy projít transformací, což znamená objednat se na výměnu kyčelního kloubu.

PSALI JSME:
Česko se kvůli nástupu elektromobility může stát „Detroitem Evropy“

Nemyslíte, že je na čase, abychom vedli diskuzi o kategorizaci veřejných zájmů? Abychom měli pravomoc, říct, že když je něco prioritou, tak zkrátka ostatní veřejné zájmy, na které to sice může narážet a které jsou určitě také důležité, v daný moment ustoupí? Mohli bychom si tak rozvázat ruce a vydat se dopředu?
Zcela určitě ano. Doufám, že to dokáže pomoci zařídit liniový zákon. Jde ale i ostatní oblasti veřejného zájmu. Mělo být to být v postupech úředníků, což vyžaduje velkou a velice přesvědčivou komunikaci s veřejností. V České republice už dlouho chybí nadšení, že jdeme někam, kde jsme dávno chtěli být, ale bylo nám bráněno.
To se dělo v 90. letech. Tehdy byli lidé ochotní obětovat jakékoliv utažení opasku jenom tomu, aby konečně mohli zase žít svobodně, rozhodovat se za sebe a podnikat. To samozřejmě nebylo dlouhodobě udržitelné.
Pak jsme zažívali relativně velké nadšení spojené s heslem Zpátky do Evropy. Většina z lidí o tom, co znamená být členy Evropské unie neměla jasnou představu. Bylo to ale období, které sebou neslo masivní změnu zákonů a regulací. A nutno podotknout, že většinou k lepšímu. Lidé viděli probíhající změny, což je motivovalo.

PSALI JSME:
„Utáhneme opasky“ nejvíce od 90. let. Růst mezd nepokryje velkou inflaci

Nyní je ale podnikatelské prostředí velmi komplikované a málo předvídatelné.
Naprosto souhlasím. Máme na to řadu mezinárodních srovnání a analýz, že o tom vůbec nemůžeme pochybovat. U nás je pořád moc byrokracie při samotném zakládání podniku, což je spojeno s tím, že státní správa není digitálně propojená a velmi málo digitalizovaná.
Čím je byrokracie komplikovanější, tím je zároveň větší příležitost pro korupci. A nemusejí to být zrovna peníze v obálkách, může jít i o to, že když vás někdo nemá rád, tak obstruuje, brání vám, vychutná si vás. Člověk pak musí na úřad chodit znovu a znovu. Velkou ostudou je stávající stavební řízení, ať se to týká infrastrukturních strategických staveb, či jakékoliv jiné stavby, například kanceláří nebo skladu.
Máme navíc velmi komplikovaný daňový systém. Zjednodušit ho je složité. Změny se musí vysvětlovat veřejnosti a obhajovat před opozičními politiky. Podniky dnes přijde strašně draho evidovat a vypočítávat správně daně.
To by stát při své digitalizaci dokázal vyřešit velice snadno. Podnikům by mohly chodit částečně předvyplněná daňová přiznání, termínů k placení jednotlivé daně by mohlo být méně než nyní. Ve výběru daní hodně pomohla kontrolní hlášení, což je, myslím, nesporným faktem. Daňový systém je ale pořád velmi komplikovaný.

PSALI JSME:
Byrokracie na vzestupu. Až sedm týdnů v roce představuje „práce“ pro stát

To souvisí s právním systémem. Pro investory není jednoduché se v něm vyznat.
Ze spousty investičních studií, porovnání zemí i srovnání podnikatelského prostředí vyplývá, že máme nepredikovatelný systém obchodního práva. Obchodní spory trvají dlouho a výsledek je ve hvězdách.
Zákony, jimiž se musí firmy řídit, nenajdete jen v novém občanském zákoníku, v zákoně o korporacích a v daňových zákonech, najdete je napříč legislativou, protože všude jsou nějaké přílepky, které se také vztahují k daňovým povinnostem a k povinnostem při transakcích v obchodním styku. Je skutečně těžké se v tom vyznat.
Investorům se naše ekonomické prostředí jeví jako špatně predikovatelné. Zajímavé je, že třeba Slovensko je z tohoto hlediska hodnoceno mnohem lépe. Určitě bychom měli pročistit náš právní systém a zaměřit se na rychlejší řešení obchodních sporů. To jsou důvody, proč se u nás neodpíchlo žádné jiné odvětví. Měli jsme a máme spoustu vynikajících lidí i firem, ale etablovali se raději někde jinde. V českých podmínkách zkrátka neměli dobré podmínky.

Autor je spolupracovník redakce. Další jeho rozhovory se zajímavými osobnostmi najdete na Offline Štěpána Křečka

(Redakčně upraveno)

PSALI JSME:
Daňový systém v České republice je příliš složitý. Návrh na zrušení daní pro živnostníky je nepromyšlený