Při nehodě zahynuli všichni tři pasažéři: Zkušený pilot Bertuzzi, s 11 260 nalétanými hodinami, americký novinář McHale a Enrico Mattei, prezident ropného konglomerátu ENI. Po něm zbyl poškozený zlatý prsten.
Jeho detailní fotografie je zobrazena i na stránkách odborné studie dvou vědců z turínské polytechniky. Vydali ji roku 2009 a po téměř půlstoletí, zdá se, prokazuje to, o čem se po celou předchozí dobu jen šuškalo. Na palubě letadla tehdy opravdu explodovala nastražená bomba.
„Flek“ v Agipu
Mattei byl schopný muž, někteří by možná řekli, že všehoschopný. Po druhé světové válce mu osvobozeneckým výborem byla svěřena zásadní role: Měl skoncovat s Agipem, státní ropnou společností, pozůstatkem to fašistického režimu. Mattei, jenž sám do Mussoliniho fašistické partaje v roce 1931 vstoupil, však místo toho Agip přetvořil právě v ENI, čili Národní palivový trast, a stal se tak jedním z nejmocnějších mužů v zemi.
ENI byl nezřídka připodobňován ke státu ve státě. Jak prozíravé bylo, musel si tehdy Mattei říkat, že za plné válečné vřavy, v roce 1943, po Mussoliniho rezignaci, převlékl kabát a dal se ke křesťanským demokratům a jejich partyzánským bojůvkám. Za válečné hrdinství jej Američané vyznamenali Stříbrnou hvězdou. A spolustraníci zase zmíněným „flekem“ v Agipu.
Matteiho ambice byly nenasytné, a ačkoli v padesátých letech neochvějně vládl ropnému „státu ve státě“, toužil ještě výš. Možná se chtěl stát jakýmsi J. D. Rockefellerem druhé půle dvacátého století. Tato jeho zjevná tužba byla snad umocněna i tím, že jej Rockefellerovi nástupci nevzali mezi sebe.
Svůj úděl – vlastně úděl všech Italů – rád připodobňoval k osudu kotěte, jež se přiblíží k misce plné dobrot, u níž však hoduje několik velkých psů. Ti kotě nevybíravě napadanou a snaží se jej od misky zahnat co nejdále. „My, Italové, jsme jako to kotě: V misce je dost ropy pro každého, ale kdosi nechce, abychom se k ní byť jen přiblížili,“ říkával.
Sedm sester
Těmi velkými psy bylo v jeho očích sedm obřích ropných koncernů, které tou dobou panovaly světovému obchodu s ceněnou surovinou: Anglo-Persian Oil Company (dnes BP), Gulf Oil, Royal Dutch Shell, Standard Oil of California (dnes Chevron), Standard Oil of New Jersey (dnes ExxonMobil), Standard Oil of New York (dnes ExxonMobil) a Texaco (dnes Chevron).
Mattei tuto skupinu koncernů, v jeho očích jasný oligopol, ba kartel, chytlavě pojmenoval „Sedm sester“. Popudem ke sbratření, lze-li to tak v případě sester říci, jim bylo znárodnění íránského ropného průmyslu roku 1951, do té doby ovládaného Anglo-Persian Oil Company; v reakci na tento akt vlády ministerského předsedy Mosaddeka bylo na íránskou ropu uvaleno mezinárodní embargo.
V roce 1954 americké ministerstvo zahraničí po opětovné změně režimu v Íránu, po svržení Mosaddeka a dosazení pro-amerického šáha, navrhlo ustavit konsorcium klíčových ropných společností, které by se zasadily o návrat íránské ropy zpět na mezinárodní trhy.
Vzniklé „Konsorcium pro Írán“ je vlastně jen jiným označením spolku, jejž Mattei po svém nazval „Sedm sester“. Před prvním ropným šokem, k němuž dojde roku 1973, ovládaly „sestry“, z nichž hned třem byl „otcem“ někdejší Rockefellerův Standard Oil, až 85 procent světového trhu s ropou.
Levní Sověti
Sto procent však „sestry“ neměly. V polovině padesátých let tak Sovětský svaz mohl vystupňovat svoji „hospodářskou ofenzívu“, jež spočívala ve vývozu rozličných surovin, zejména pochopitelně ropy, na trhy nekomunistických zemí, a to za velmi atraktivní ceny. Tuto strategii měli Sověti dobře vyzkoušenou na Finech, s nimiž poměrně čile obchodovali v podstatě od konce druhé světové války.
Cílem bylo podmanit si danou nekomunistickou zemi nejprve ekonomicky a pak, bude-li třeba, využít vypěstované závislosti na straně západního partnera k dosažení politických cílů. I Sověti si již v padesátých letech dobře uvědomovali, že případná třetí světová válka by mohla – kvůli potenciálu jaderných či vodíkových bomb – spolehlivě vyhladit podstatnou část lidstva, pročež usilovali rozšiřovat svůj vliv právě prostřednictvím ekonomických tlaků a propagandy. Spojené státy nahlížely možné důsledky této praxe za podobně ohrožující jako přímý vojenský střet. A stejně tak Britové.
Tisíce a tisíce barelů levné ropy z Povolží a Uralu tak v druhé půli padesátých let plynuly nejen na trhy zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci, nýbrž kromě Finska také do Západního Německa, Rakouska, Itálie, či dokonce do Japonska. V roce 1959 Itálie předstihla Finsko a stala se vůbec největším nekomunistickým odběratelem sovětské ropy. Pod italskými obchody se Sověty nebyl pochopitelně podepsán nikdo jiný, než Mattei.
Američané a Britové sledovali s nelibostí už obchody Finů se Sověty, ale když se na místo Finska dostala Itálie – stát geograficky mnohem bližší západu Evropy – byli kriticky znepokojeni. Levná ropa je ohrožovala nejen geopoliticky, ale také ekonomicky. Zejména v případě Velké Británie, ale pochopitelně také z hlediska Spojených státu či Nizozemí, byly dobré hospodářské výsledky největších ropných firem – „Sedmi sester“ – klíčovým státním zájmem.
Ohrožené anglosaské zájmy
Anglosaské zájmy na sklonku padesátých let vážně ohrožovala nejen „hospodářská ofenziva“ SSSR, ale i dohoda Matteiho ENI s íránským šáhem z roku 1957. Ta bezprecedentním způsobem dělila výnosy z ropných obchodů, a to v poměru 25-75 ve prospěch šáha (který íránskou ropu opanoval díky zmíněnému znárodnění z roku 1951). Dosud tomu bylo tak, že západní ropné koncerny se s vládami zemí, na jejichž území se dané naleziště vyskytovalo, dělily „fifty-fifty“.
V reakci na nastalý vývoj se „Sedm sester“ rozhodlo na přelomu padesátých a šedesátých let k několikerému zlevnění ropy, iniciovaném nejprve British Petroleum (nástupnický koncern Anglo-Persian Oil Company) a posléze Standard Oil of New Jersey. Jeho nově jmenovaného nejvyššího šéfa – poměrně neznalého reálií Blízkého východu – značně děsila představa, že Rockefellerovo impérium, byť legislativně rozdrobené na několik menších koncernů, bude zaplaveno a pohřbeno Chruščovovou lacinou ropou.
„Sedm sester“ drželo při sobě, a zlevnila-li jedna, následovaly další. Tím však rozlítily blízkovýchodní režimy, které pro své státní rozpočty počítaly s vyššími příjmy, než jakých se jim mělo dostat po tomto zlevnění. Bagdádský zástupce Standard Oil of New Jersey tak do Ameriky informoval, že je rád, že z irácké metropole unikl živý – tak značné tehdy rozlícení potentátů bylo.
Wanda a OPEC
Novinářka Wanda Jablonski, československá rodačka, nejvlivnější žurnalistka té doby zabývající se ropným průmyslem, měla toto rozlícení z první ruky. Využila atmosféry doby a svých kontaktů a domluvila osudovou schůzku v jachtklubu na káhirském předměstí Maadi. Při večeři se sešel „Rudý šejk“ Abduláh Tárikí, saúdský ropný ministr, jeho venezuelský protějšek Pérez Alfonso, a klíčový kuvajtský, íránský a irácký a představitel zodpovědný za ropný průmysl.
Účastníci tajnosnubné schůzky se gentlemansky dohodli, že se zasadí o vytvoření propojených národních ropných společností, a stejně tak o změnu poměru dělby ropných výnosů z obchodu se „Sedmi sestrami“ z 50-50 na alespoň 60-40. Tak vlastně vznikl OPEC, Organizace zemí vyvážejících ropu, jenž byla oficiálně ustavena o rok později, 14. září 1960. Vznikl kartel, jenž měl podle slov mnohých delegátů zakládající schůzky, hájit své zájmy tváří v tvář jinému kartelu, totiž „Sedmi sestrám“.
Ropné embargo
Zpočátku však „Sedm sester“ organizaci OPEC celkem pohodlně přehlíželo. S výjimkou situace v Íránu totiž ropa na základě uzavřených kontraktů náležela právě ropným koncernům, nikoli ropným státům. V běhu roků, zejména pak v sedmdesátých letech, však členské státy OPEC převzaly kontrolu nad svými nalezišti a jaly se surovinu využívat k podobnému účelu jako Sověti – k prosazování svých politických zájmů.
Prvním skutečně velkým „kouskem“, jenž je OPEC obecně připisován, je ropné embargo z let 1973 a 1974, které bylo odpovědí na podporu Izraele ze strany USA a některých západoevropských států během Jomkipurské války.
Mattei už se embarga nedožil. Nestal se ani novodobým Rockefellerem. Jeho ambiciózní plány a smělé činy však zásadně přispěly k přetvoření celého ropného byznysu. „Sedm sester“ nezahubil, to nejspíše ony jeho, nicméně zásadně napomohl oslabení jejich vlivu.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank a člen Národní ekonomické rady vlády (NERV)
(Redakčně upraveno)
