Kdo nechce v příštím roce chudnout, měl by si nechat přidat alespoň o 8 až 10 procent

Nadcházející rok 2024 má být podle vánočních slov premiéra Petra Fialy „rokem naděje“. Naděje, jak známo, umírá poslední. Sázkou na poskytnutí naděje tak vlastně premiér nic moc neriskuje. Svým způsobem je to totiž nejmenší – protože to nejposlednější – pozitivní, co může veřejnosti přislíbit. Naději si veřejnost asi udrží, ať už bude příští rok jakýkoli.
Podrobíme-li tvrdší fakta premiéra Petra Fialy hlubšímu kritickému zkoumání, shledáme, že jen těžko mohl slíbit cokoli více než jen právě naději. Ilustrační foto: ODS

Smysluplnější tázaní tak má být nikoli po tom, zda příští rok bude nadějný, ale zda bude lepší. Takového příslibu se však již premiér raději vyvaroval – šalamounsky pronesl jen větu o „naději, že příští rok bude lepší“.

Uvedl ovšem pár již tvrdších fakt, která mají, byť spíše „mezi řádky“, dokládat, že roku 2024 vskutku bude líp než letos. A že nejde jen o pouhou naději. Platí však ono zprofanované „ano, bude líp“?

Podrobíme-li tvrdší premiérova fakta hlubšímu kritickému zkoumání, shledáme, že jen těžko mohl slíbit cokoli více než jen právě naději. Protože z čísel – těch ekonomických zejména – zatím příliš neplyne, že by příští rok měl z hlediska běžné domácnosti být viditelně lepší. A to navzdory velmi pravděpodobně celkově příznivějšímu makroekonomickému vývoji, jenž v mnoha ohledech nastane.

Tak tedy k oněm faktům. Premiér v projevu správně uvedl, že po letech „reálné mzdy začnou opět růst“. Už však nedodal, že tento růst zcela požerou vyšší daně a odvody, tedy důsledek konsolidačního balíčku. V zásadně platí, že to, co Češi v roce 2024 získají díky zpomalení inflace, zase hned odevzdají státu na daních a odvodech.

Premiérův optimismus z vánočního projevu se ve světle těchto faktů zdá být poněkud předčasným. Důvěra spotřebitelů v ekonomiku je nyní na úrovni necelých 85 procent dlouhodobého průměru období let 2003 až 2022.

Důvěra spotřebitelů v českou ekonomiku letos v prosinci klesla nejníže od začátku roku. Propadla se poměrně výrazně; v rozsahu ne až tak vzdáleném rozsahu propadů z doby prvního fatálního úderu covidu v roce 2020 či prvního měsíce vpádu ruských vojsk na Ukrajinu.

Na spotřebitele v prosinci kromě strachů z balíčku nepříznivě dolehla zejména debata o zdražování regulované složky cen energií od ledna 2024. Řada domácností si pod její tíhou plně uvědomila, že ceny energií se nebudou v příštím roce vyvíjet tak příznivě, jak se čekalo.

Právě nečekaně výrazné zdražení regulované složky cen energií, zejména elektřiny, které bude v řádu desítek až stovek procent, hatí další z nadějí, které se premiér snažil o Vánocích národu dát.  „Příští rok skončí neustálé zdražování,“ slíbil.

To ovšem není pravda. Zdražování bude pokračovat, jen pomalejším tempem než letos nebo loni. A sice – nejpravděpodobněji – tempem zhruba třetinovým v porovnání s letoškem a přibližně pětinovým v porovnání s loňskem.

Tříprocentní inflace stále znamená, že růst hladiny spotřebitelských cen je nad úrovní dvouprocentního cíle České národní banky. Teprve tato úroveň je objektivně již uznatelná jako cenová stabilita. Takže ani v příštím roce stability dosaženo nebude, přestože tedy premiér přislíbil, že ano.

Zdražování – poměrně vágní výraz – lze však chápat dvojím způsobem. Buď jako právě růst hladiny spotřebitelských cen vyšší než odpovídající úrovni stability, tedy jako synonymum vyšší než dvouprocentní inflace.

Anebo jako jen tu situaci, kdy inflace převyšuje růst nominálních mezd. Při použití této druhé, možná o něco vytříbenější definice by premiér mohl mít pravdu. Protože reálné mzdy, jak víme, porostou. Tím pádem tedy vzestup nominálních mezd inflaci překoná.

Leč pokud už takto tříbíme, musíme tříbit i v dalším – a nejen v tom, co se zrovna hodí. Takže ani v tomto premiér nakonec pravdu nemá. Protože víme už i to, že růst reálných mezd, k němuž dojde, bude požrán balíčkovým navýšením daní a odvodů.

O tomto navýšení premiér raději pomlčel. Vzal by totiž lidu další část naděje. Pravda je ale taková, že kdo nechce v příštím roce konečně chudnout, měl by si zajistit přidání na mzdě alespoň o osm až deset procent. Teprve takové mzdové navýšení spolehlivě zajistí, že si člověk polepší i přes dopady inflace a balíčku.

Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)

Zavřít reklamu
Sdílet článek
Diskuse 12
Sdílet článek
Diskuse k tomuto článku je již uzavřena
  1. JS Jan Solacha

    Vidím jeho fotku a začne mi být zle. Vyhýbám se stránkám kde ji dávají, ale on je snad všude. Bojím se otevřít konzervu.

  2. Pe Petr

    Už aby ten fialový hnus ukončil tu tragédii, nejhorší co nás po roce 89 potkalo!

  3. Ja Jana

    To Fiala a jeho demolition band to mají jednodušší – oni si přidají sami a ne 10% ale třeba 25%. Přejte jim to – ZVOLILI JSTE SI JE, TAK SI JE LIBERÁLNĚ PLAŤTE 🙂 🙂 :).

    • Mi Michal

      Jane Jane, podle sebe soudím tebe že? nevolil jsem takového šaška, ale je to hnus co bleje.

  4. da dan

    O navýšení mzdy si může říci jen někdo. Spousta firem také zchudne a nebude mít na růst mezd zdroje. A zkuste si říct o přidání v 55 letech.

  5. Ho Honza

    To je mimoň. Už vidím šefa jak mi jen tak přidá 10% když celý trh drhne a šetří se kde se dá 🙂

  6. ji jirka

    to jsou hloupa slova.kdyz si chce nekdo rict o pridani tak firma rekne ze firme se nedari a ze se zvedaji ceny energii a dane,takze radeji at mlci ten kdo to pise.Vsichni jsou tak chytri jak radio bože.Firmy to nezajima ze se vse zdrazuje.Nezijete v realite jak to ve firmach chodi.Tak to dejte zakonem aby se kazdy rok zvedali mzdy i v soukromem sektoru a ne aby nekdo zadonil a prosil o pridani,