Bohužel, podstatná část veřejnosti se nechala vystrašit politickou masáží a nesmyslem, že jsme již jednou nohou v bankrotu. Ochotněji tak toleruje zvyšování daní. Pro politiky není pohodlnější cesty k nápravě veřejných financí, než zvednout daně vystrašené veřejnosti. Je to mnohem snazší, než zvedat daně veřejnosti, která není vystrašená, a zejména než šetřit u sebe sama.
Právě to by měli ale politici v této fázi činit vlastně výhradně. Tedy napravovat veřejné finance na výdajové straně rozpočtu, ne na příjmové. Měli by tedy osekávat neinvestiční dotace, propouštět zaměstnance placené ze státního rozpočtu či jinak šetřit na provozu státu. Do té míry, do jaké tak konsolidační balíček činí, jej lze vnímat jako kýžený a správný. Tedy asi ze dvou třetin.
V balíčku jsou ale i některé žádoucí věci v oblasti ryze daňové, například redukce sazeb DPH ze tří na dvě nebo rušení daňových zvýhodnění řady zaměstnaneckých benefitů. Tomu lze jedině tleskat.
Balíček má dolehnout prakticky na všechny, tedy s výjimkou – poněkud nešťastně – třeba vinařů z jižní Moravy a pár dalších. Filozofií balíčku je rozložit zátěž plynoucí z nápravy na příjmové straně rozpočtu mezi prakticky všechny socioekonomické skupiny. Zasaženi jsou tak zaměstnanci, OSVČ, důchodci, firmy, majitelé nemovitostí, motoristé, vysoce nadprůměrně vydělávající jedinci…
Vláda se tedy snaží „luxovat drobné“. Brát si od každé socioekonomické skupiny po troše, aby žádnou nezruinovala. To je rozumná filozofie. A lze ji jako „druhé nejlepší“ řešení kvitovat. Nejlepším řešením by ale bylo daně vlastně vůbec nezvyšovat, věc řešit čistě na výdajové straně rozpočtu.
Klíčovým omylem balíčku je navýšení odvodů osob samostatně výdělečně činných (OSVČ). Tato socioekonomická skupina se vzpamatovává z covidu. Jsou to lidé, kteří se o sebe starají sami, stát moc nepotřebují. Měli bychom je teď nechat, ať se po pandemických letech pořádně zotaví, ne je dále zatěžovat.
Pokud by byl režim OSVČ tak výhodný, jak tvrdí levice, stát těžko bude rozšiřovat řady státních zaměstnanců tempem osmi až deseti tisíc lidi ročně, jako je tomu v posledních letech. Pro stát by nikdo nechtěl pracovat, všichni by byli OSVČ, kdyby to bylo tak výhodné. Takže zjevně není. Proč to tedy OSVČ činit ještě těžším?
Problémem Česka je přebujelost státního aparátu, nikoli přebujelost OSVČ a živnostníků. Ostatně „přebujelost OSVČ a živnostníků“ je tak trochu oxymóron. Nemůže existovat. OSVČ a živnostníci jsou totiž podrobeni přímé tržní soutěži, na rozdíl od státních zaměstnanců.
Tržní soutěž vytřídí ty, kteří jsou celospolečensky ku prospěchu, ti jsou ziskoví, a ty, kteří ku prospěchu nejsou. Tito druzí krachují. A místo aby rozjeli nové podnikání a učili se a rozvíjeli, aby ku prospěchu byli, bohužel často odcházejí do státního sektoru. Kde ovšem často opět k žádnému prospěchu nejsou.
Ekonomice by nyní nejlépe prospěl pravicově koncipovaný balíček, zmenšující stát, omezující byrokracii, zjednodušující daně… Pravicová cesta či ovšem žádá pravicovou vládu. Současný kabinet pravicový není. A vlastně ani být nemůže. Vznikl jako koalice pěti stran, z nichž tři jsou středové a jedna levicová. Je na voličích každé ze stran pětikoalice, zda tento model přijmou.
Zatím, alespoň dle průběžných šetření voličských preferencí, jej v zásadě přijímají. Pokud pravicovým voličům nevadí, že jejich strana nedělá pravicovou politiku, tak buď ve skutečnosti nejde o pravicové voliče, nebo je jejich strach z návratu Babiše tak velký, že jsou svolní věru k velkorysému kompromisu.
Opět tedy narážíme na fenomén vystrašené veřejnosti. Když se vám ji podaří vystrašit dostatečně, ať už bankrotem nebo Babišem, projde vám prakticky všechno. Pravici tak projde vládnutí s levicí či zvedání daní, jak už jsme si řekli výše. Tento strach je ale v takovém případě nutné neustále živit. Toto marketingoví a PR mágové pětikoalice zvládají bravurně. Bez ironie.
Další balíčky už ale od této vlády čekat nelze. Politický cyklus je neúprosný. Další sněmovní volby se pomalu, ale jistě blíží. Vláda tak už nebude riskovat ztrátu politických bodů dalšími balíčky. Ona vlastně ani nemusí. Lidé jsou totiž zdaněni inflací, ne nadarmo jí ekonomové nezřídka říkají „inflační daň“.
Vláda tak už příští rok stáhne deficit veřejných financí pod úroveň tří procent hrubého domácího produktu (HDP) a bude deklarovat splnění klíčového volebního slibu elementární stabilizace veřejných financí. A bude mít pravdu.
Ne však ani tak kvůli tomu, že by opravdu důsledně a zevrubně osekávala své výdaje a „zmenšovala stát“, nýbrž právě proto, že jí pomohla a pomáhá rapidní inflace, tedy vysoká „inflační daň“. Státní dluh totiž svým způsobem všichni splácíme formou vyšších účtů za elektřinu nebo dražších vajec v obchodě.
Balíček sám o sobě nikomu z žití o „skývě chleba“ nutnost neučiní. Je nakonec celkem nedosti razantní. Ostatně jde o výsledek kompromisu pěti stran.
Mnohem větší obavy mějme z toho, jak na Česko a životní úroveň jeho obyvatelstva dolehne třeba Green Deal EU. Proti dějinně revolučnímu balíku zásahů jménem Green Deal je český úsporný balíček z dlouhodobé perspektivy naprostou titěrností.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
Ilustrační foto: Depositphotos.com
