Banky mají u části veřejnosti stále pověst „zlých“ institucí, které sedí na hromadě peněz a jen ten balík rozmnožují, aniž by se u toho předřeli. A toho do značné míry využívají mnozí politici, a jedno, jestli patří k pravici, levici, anebo k populistům. Miliardové zisky bank jsou nesmírně lákavé a politici stále sní o tom, jak z nich aspoň část ukousnout.
Na jednu stranu se není čemu divit. Česká spořitelna, kterou ovládá rakouská skupina Erste Bank, právě oznámila, že její zisk za letošní tři čtvrtletí čistý dosáhl 19,4 miliardy korun. Komerční banka vlastněná francouzskou Société Générale zase 12,6 miliardy korun. V plusu jsou i další bankovní domy. Peníze jsou tak blízko, a přesto daleko! Proč?
Vzhledem k tomu, že podstatná část je v držení zahraničních majitelů, politici rádi zdůrazňují, že banky sice platí daně v České republice (a dokonce patří mezi největší plátce, pozn. aut.), ale nemalé zisky současně putují za hranice.
Tím jen utvrzují nemalou skupinu veřejnosti v tom, že bankéři jsou lumpové, na které by si měl stát došlápnout, a použít miliardy z jejich nekřesťanských výdělků na nové silnice, školy, nemocnice a další mnohem prospěšnější účely.
Předně je třeba si ale uvědomit, že bankovnictví je v podstatě podnikání jako každé jiné – jen se neobchoduje s traktory nebo jogurty, ale s penězi. Za druhé: Žijeme v Evropské unii, která má jako jednu z hlavních priority volný pohyb kapitálu, služeb, zboží a tak dále, byť to samozřejmě nebrání ukládat jednotlivým zemím daně i zahraničním firmám.
A za třetí: Když se díváme na zahraniční „vydřiduchy“ u nás, rádi zapomínáme na to, že také naše firmy podnikají v cizině (viz třeba Agrofert). Měly by jim v zemích, kde působí, také zamezit vývoz zisku domů?
Politici i tak stále vymýšlejí, jak aspoň částí bankovních miliard nasytit stále hladovější státní rozpočet. Zatím jim to moc nevychází. V posledních dvou letech to byly dva zásadní pokusy. Prvním byla snaha o daň z mimořádných zisků (windfall tax), kterou měly platit energetické firma a právě banky. Výsledek byl poněkud nevyvážený.
Skupina ČEZ a další firmy z energetického sektoru skutečně odvedly do něco přes 50 miliard, u bank to nebyla ani miliarda, byť jejich souhrnný čistý zisk loni přesáhl 100 miliard korun. Banky se miliardovým odvodům dokázaly vyhnout vhodnou optimalizací – například nakoupením státních dluhopisů osvobozených od daní či vyššími náklady.
Druhým pokusem byl plán Andreje Babiše a jeho pravé ruky Karla Havlíčka (ANO) na založení Národního rozvojového fondu, kam by banky spolu s dalšími investory přispěly miliardami korun a z něhož by se pak platila například zmiňovaná výstavba silnic nebo škol.
Dopadlo to ještě hůř než s windfall tax. Fond nakonec nepodpořil jedinou akci a letos zanikl – také proto, že se vždycky našla výhodnější forma financování. Politikům se tak ale stále nabízí možnost mimořádné sektorové daně, kolem níž stále krouží a tu a tam tuto možnost vytáhnout. Naposledy právě poté, co vyšlo najevo, že banky odvedly na windfall tax jen banky.
Jenže sektorová daň má svá nemalá úskalí. Například může poškodit Českou republiku v zahraničí coby zemi s nejistými podmínkami pro podnikání. Proč by tady firmy z ciziny investovaly, když by jim pak stát nemalou část výdělku dodatečně zdanil?
Banky by na mimořádnou daň nepochybně také zareagovaly, velmi pravděpodobné je, že by si peníze vzaly zpět – například zvýšením různých poplatků a sazeb od svých zákazníků. V konečném součtu by tak politické rozhodnutí poškodilo české vkladatele, před nimiž se politici chtěli předvést, jak s těmi „zlými“ bankami dokáží zatočit.
