Na bourání pomníků je pozdě. Historii tím stejně nezměníme

Bronzovou plastiku velebící přátelství se Sovětským svazem ve vestibulu metra Anděl na pražském Smíchově nově doplnila vysvětlovací tabulka, jak to s tou „bratrskou“ spoluprací vlastně bylo. Je to lepší rozhodnutí, než památník odstranit, jak požaduje petice mladého studenta. Na bourání komunistických pomníků je více než 30 let po sametové revoluci pozdě, historii stejně nezměníme.
Plastika ve vestibulu stanice metra Anděl. Foto: faei.cz/Pavel Baroch

Text na tabulce je poměrně obsáhlý. Připomíná, že stanice metra Anděl byla otevřena v roce 1985 pod názvem Moskevská. Od počátku zde byla umístěna „plastika Moskva-Praha, která měla navozovat dojem existujícího přátelství mezi Československem a Sovětským svazem.

Československo však bylo v té době okupováno Sovětským svazem a tím připraveno o svou suverenitu“. Text dále vysvětluje, že „legenda o československo-sovětském přátelství byla proto vnuceným narativem sovětské okupační moci“.

Připomeňme, že o odstranění plastiky začal ve své petici, kterou zatím podepsalo několik tisíc lidí, usilovat mladý student Jan Boháč, podle něhož je nápis v době ruské agrese na Ukrajině nevhodný a propagandistický – také vůči Ukrajincům, kteří utekli před Putinovými raketami a bombami do české metropole.

Vysvětlení k plastice v pražském metru. Foto: faei.cz/Pavel Baroch

I na to ale tabulka, pod níž je podepsána Rada hlavního města Prahy, myslí: „I přes rozpad Sovětského svazu dnes pokračuje Rusko ve stejných kolejích. Jednoznačně proto odsuzujeme válečné zločiny, které dnes páchá Rusko na okupovaných územích Ukrajiny.“

Další znění ale spíše vyvolává otázky, co s tímto místem bude. Podle pražských radních přišel čas k „proměně tohoto výtvarného díla“, a proto se „připravuje výtvarná soutěž, která ploše s reliéfem určí novou podobu“.

Musíme se tedy nechat překvapit, s jakými tvůrčími nápady účastníci přijdou a jaký návrh se nakonec vybere, pokud vůbec nějaký zvítězí. Každopádně ale platí, že na bourání, odstraňování podobných komunistických pomníků a památníků je přece jen už trochu pozdě. Zvláště téměř pětatřicet let po listopadu 1989.

Pokud se podobné artefakty sundávaly bezprostředně po sametové revoluci nebo s nějakým relativně malým odstupem, nelze proti tomu říct ani popel. Ostatně z veřejných prostranství v té době zmizelo nepočítaně Leninů, Gottwaldů a dalších představitelů a symbolů komunistické moci.

Je možné to brát jako projev revoluce, tedy zásadního obratu ve vývoji společnosti. Stejné to bylo v roce 1918 po vyhlášení samostatného Československa, kdy dav například strhnul mariánský sloup na Staroměstském náměstí coby symbol rakouského útlaku.

Začátkem dubna 2003 se zase stržení sochy iráckého diktátora Saddáma Husajna uprostřed Bagdádu stalo symbolem porážky tyranského režimu.

Jenže i kdybychom po celé České republice odstranily všechny památníky a pomníky komunistického režimu a československo-sovětského přátelství, historii by to stejně nezměnilo. Čas není možné navrátit, události se staly a žádný kouzelný prsten je neotočí v něco jiného, z dnešního pohledu možná příjemného.

Památníky jsou svým způsobem ukázkou své doby, kterou jsme prožili my, nebo naši předci. Vypovídají o naší historii, před kterou neutečeme. Je to historický artefakt, na němž lze přiblížit historii země.

To samozřejmě ale nemění nic na tom, že komunistický režim v Československu byl zločinný a že zločinný je rovněž režim Vladimira Putina.

Zavřít reklamu
Sdílet článek
Diskuse 1
Sdílet článek
Diskuse k tomuto článku je již uzavřena
  1. Mi Milada1

    Plastika sestává ze jmen dvou významných měst, Praha je nejkrásnější na světě a Moskva je největší. Mezitím je zelená ratolest. To může vadit jenom fanatikům.

Kurzovní lístek
Chci nakoupit
Chci nakoupit
Chci prodat
EUR
EUR
USD
GBP
CHF
JPY
DKK
NOK
SEK
CAD
AUD
PLN
HUF
HRK
RUB