Tankovací karty podnikatelům díky bezhotovostní platbě za pohonné hmoty umožňují jednodušší a přehlednější správu výdajů i redukci zbytečné administrativy. Firemní řidiči nemusejí disponovat hotovostí ani shromažďovat účtenky z čerpacích stanic. Oproti dřívějšku tento nástroj stále více využívají menší firmy i živnostníci.
V posledních pěti letech poskytujeme tankovací karty výrazně vyššímu podílu drobných podnikatelů nebo živnostníků. I menším firmám totiž začínají tankovací karty dávat smysl zejména proto, že i při menších odběrech paliva lze dosáhnout na lepší ceny.
Na rozdíl od obvyklé pevné slevy z totemových cen garantuje tzv. vyhlašovaná plošná cena příznivé náklady na palivo bez ohledu na lokalitu. V režimu plošné ceny je totiž možné tankovat za jednotnou a vůči trhu dlouhodobě podprůměrnou cenu v rámci dané sítě čerpacích stanic kdekoliv v Česku. To se naplno projeví zejména na dálničních čerpačkách, kde bývají ceny paliv výrazně nadsazené.
V exponovaných lokalitách, jako jsou dálnice, lze natankovat i s uplatněním klasické slevy z konkrétní ceny na výdejním stojanu často stále výrazně dráž. Třeba na D1 nyní stojí litr paliv téměř 39 korun. Plošná cena nafty je u tankovacích karet v tomto týdnu 30,99 Kč/l na všech čerpačkách EuroOil a RoBiN OIL nebo 31,99 Kč/l v případě stanic Shell.
Bohužel není pravidlem, že tankovací karta musí vždy automaticky znamenat reálnou slevu. Poplatky některých karetních společností mohou načerpané palivo paradoxně prodražit. U některých společností existují doslova absurdity v podobě poplatku za doručení daňového dokladu nebo poplatku za to, že tankovací karta nebyla během měsíce použita k placení.
Svého času začala velká karetní společnost klientům svévolně účtovat ekologický poplatek 0,19 koruny za každý natankovaný litr nafty. Aby jej zákazníci nemuseli platit, bylo třeba to aktivně odmítnout.
Tím to ale nekončí. Dlouhodobým nešvarem karetních společností jsou tzv. servisní poplatky, které představují různě vysokou trvalou přirážku k ceně každého natankovaného litru benzínu či nafty v závislosti na objemu odebraného paliva.
Poznámka pod čarou definující konkrétní výpočet poplatku nemusí být pro odběratele úplně srozumitelná. Kdo už tankovací karty využívá, měl by si zkontrolovat faktury od karetní společnosti, kde by mělo být lépe zřetelné, co je účtováno a kolik za palivo reálně platí.
Historicky evidujeme, že servisní poplatky kontinuálně rostou. Ještě nedávno prodražily každý litr paliva v některých případech i více než o 3 koruny. Z nových ceníků ale vyplývá, že menší firma s měsíčními odběry do 5 000 litrů paliva může u karetní společnosti nově zaplatit neuvěřitelnou přirážku až pět korun za každý natankovaný litr paliva.
Argumentem pro ospravedlnění vysokých poplatků bývá široká akceptační síť tankovacích karet i přidaná hodnota v podobě úspory administrativy. V tomto ohledu ale není podnikatel odkázán pouze na karetní společnosti. Velké řetězce čerpacích stanic poskytují vlastní karty a v mnoha případech si je navzájem akceptují.
Výhody bezhotovostních plateb „na fakturu“ tak lze využít i v konkurenčních řetězcích, aniž by za to byly účtovány jakékoliv servisní poplatky. Se stejnou kartou lze v některých případech platit i v zahraničí – nejen za palivo, ale třeba i za mýto.
Slevy nicméně bývají podmíněné závazkem k minimálním odběrům. Na nejlepší ceny firma obvykle dosáhne při měsíčních odběrech řádově tisíců až desetitisíců litrů paliva, což je ale pro menší firmu nebo živnostníka běžně nereálné.
Autor je generální ředitel společnosti Axigon
(Redakčně upraveno)
