
Představu, jak asi hrad v dobách své největší slávy vypadal, si můžete udělat už po cestě k němu. Zde je ještě text v němčině a angličtině. Na hradě už ale angličtinu většinou nahradila čeština (a někde i polština).

Další informační tabule nabízí vizualizaci středověkého hradu v podobě obrázku M. Weinholda. Úplně napravo je nakreslen původní dřevěný most se sloupy z pískovcových kamenů, které byly v 19. století využity při stavbě mostu Basteibrücke.

Pokud byste se nezastavovali a neužívali si úchvatný panoramatický výhled skoro do všech stran, zdolali byste zhruba 120 metrů původních pískovcových schodů, nově vybudovaných železných můstků a žebříků zhruba za 15 minut. Unikly by vám pak ale třeba Husí skály (Gansfelsen).

Nebo další dech beroucí pohled na Basteibrücke a propast pod ním.

A také možnost vidět z výšky část skalního amfiteátru Rathen (Ratný), jenž je považován za nejhezčí přírodní scénu v Evropě, kde se přes více než 70 let spojuje umění s přírodou. Mimochodem, místní název vznikl nejspíše ze starého lužickosrbského křestního jména Ratěn či Ratan, což je zkrácený tvar jména Ratibor.

Nestihli byste pořádně prozkoumat ani další pískovcové skály v okolí hradu, z nichž význam, pokud jde o historii hradu, má bezesporu skála Mönch (Mnich), kde byla jedna ze strážních věží hradu, který tehdy zaujímal prostor zhruba 220×100 metrů. Dnes je na jejím původním místě umístěna silueta mnicha.

Určitou představu o podobě hradu ve středověku dává návštěvníkům i model ve vitríně, dokončený v roce 2002 a restaurovaný před dvěma lety. Nyní je zpřístupněna pravděpodobně zhruba polovina někdejšího hradu.

V dalších vitrínách se pak nacházejí některé archeologické nálezy. Výzkumy probíhaly na začátku 20. století, pak ve 30. letech a posledně v 80. letech.

Je mezi mini vystavena i originální zhruba 40kilová koule použitá při obléhání hradu.

V roce 1906 (podle jiných zdrojů už v roce 1904, pozn. aut.) byla při archeologickém výzkumu objevena ve skále vytesaná hradní cisterna, do níž stékala voda z okolních střech středověkého hradu. Do nádrže se vešlo až 135 tisíc litrů vody, která se čistila pomocí štěrkové filtrace. Zastřešená cisterna je na snímku vlevo uprostřed.

A ještě detailní pohled do hradní cisterny.

Časté obléhání hradu dokumentují kamenné koule odpalované z katapultů. Používali je jak ti, co hrad obléhali, tak ti, co jej bránili.

Replika katapultu, který ve středověku používali obránci hradu.

Jiný pohled na něj nabízí další snímek.

„Nežli jsme do hradu vkročili, a tam spatřili napolo rozbořenou kulatou baštu, sesuté zdi, jimiž hrad obehnán byl, stopy někdejších komnat, hradní kaple u studnice,“ popsal ve třetím čísle časopisu Wčela z ledna 1848, tedy pár let před dokončením kamenného mostu, své zážitky z návštěvy hradu rodák z Unhošti Josef Schürer, alias Josef Šírer, kulturní a vlastivědný pracovník. Jeho očima už dnes, po více než 170 letech, bohužel hrad vidět možné není.

„Kdo asi ten hrad vystavěl, dějepis docela mlčí,“ napsal Šírer: „Bylo mi toliko sděleno, že v 13. století hrad náležel jakémusi Rauboldovi, purkrabímu tvrze Königstein. První zmínky o skalním hradu se objevily v první polovině 13. století. Přímo je pak hrad zmiňován až roku 1289, kdy míšeňský markrabí dohodl smlouvu s českým králem Václavem II. o výměně území.

Existence skalního hradu je spolehlivě doložena spolu s druhým hradem v Ratném za císaře Karla IV. v roce 1361. Historikům ale dělá vrásky na čele jejich pojmenování. Podle některých je totiž hrad Neurathen (Nový Ratný) starší, než Altrathen (Starý Ratný).

V době, kdy hrad Nový Ratný patřil české šlechtě, sloužil jak k ochraně hranic tehdejšího českého království, tak k ochraně obchodních cest, a spolu s dalšími hrady zde fungoval systém výstrahy pomocí kouřových signálů. V dalších letech a staletích se vlastníci hradu střídali, tu Sasové, tu Češi. Svou roli sehrálo i náboženství – němečtí dobyvatelé (pánové z Olešnice) byli pravověrnými katolíky, zatímco čeští Berkové z Dubé vyznávali husitství.
Pobořený hrad, jenž byl v roce 1469 dobyt a vypálen saským kurfiřtem Arnoštem kvůli tomu, že z potomků pánů z Olešnice se vyklubali loupeživí šlechtici, připadl roku 1485 vévodovi Albrechtovi. Poté již nebyl obnoven a zchátral. Během třicetileté války (1639) ale ruiny hradu sloužily např. obyvatelům z okolí či nedalekého města Pirna jako úkryt před Švédy.

Není divu, že právě zde, v krajině labských pískovců, nacházel německý spisovatel Karel May a duchovní otec legendární postavy Vinnetoua, inspiraci ke svým dobrodružným příběhům. Muzeum, věnované jeho odkazu, se nachází několik desítek kilometrů dál. Třeba se tam podíváme příště.