Důvodem jsou poměrně svazující podmínky pro čerpání přidělených prostředků a také ta skutečnost, že úrokové sazby hypoték v rozporu s předpokladem z přelomu roku nadále klesají. Banky se navíc snaží oslovit obzvláště právě mladou klientelu.
Některé banky například umožnily letos čerpat až takzvanou 90procentní hypotéku, a to zejména na takzvané „prvobydlení“, což jsou často startovací byty mladých, včetně mladých rodin s dětmi. Banky tak činí navzdory tomu, že Česká národní banka (ČNB) nedoporučuje poskytovat více než takzvané 80procentní hypotéky. Poskytují tedy hypotéky až do devadesáti procent hodnoty nemovitosti. Navíc ministerstvo financí společně právě s centrální bankou připravilo legislativní úpravu, která by měla učinit hypotéku pro mladé dostupnější.
Problémem je také to, že státní půjčka je v případě koupě bytu omezena maximální hranicí poskytovaných prostředků ve výši 1,2 milionu korun. Půjčku sice lze kombinovat s hypotékou, ale zejména ve velkých městech typu Prahy nestačí ani to.
Dnes je totiž běžné, že lidé při koupi třeba běžného pražského bytu na hypotéku musí dát nejprve 1,5 milionu ze svého, leckdy i více. Navíc hypotéka nepokrývá daň z nabytí nemovitosti, která činí čtyři procenta hodnoty pořizovaného bytu či domu.
To vše vede k tomu, že o program Státního fondu rozvoje bydlení není takový zájem, jak se mohlo zdát loni v srpnu, kdy startoval a kdy se před pobočkami fondu v Praze a Olomouci tvořily fronty zájemců.
Na druhou stranu – z makroekonomického pohledu – není fiasko programu nijak zlou zprávou. Nejde totiž o koncepční řešení situace na trhu s bydlením pro mladé. Tím je naopak vzít celou věc z opačného konce, prosadit legislativu usnadňující výstavbu, a tak zajistit, že nabídka bydlení bude moci pružněji reagovat na růst poptávky, což vyvolá kýžený přirozený tlak na pokles cen bydlení a učiní jej pro mladé dostupnějším.
Autor je hlavní ekonom společnosti Czech Fund
(Redakčně upraveno)
