Česko se za posledních třicet let zásadně proměnilo v tom, jak lidé bydlí. A to jak směrem k horšímu, tak k lepšímu. S nadsázkou řečeno je jedinou konstantou počet dokončených bytů v individuální výstavbě. Ten se totiž ve srovnání dneška s rokem 1989 příliš nezměnil: V devětaosmdesátém bylo v rámci individuální výstavby dokončeno 16 238 bytových jednotek, v roce 2017 (poslední dostupný údaj statistik ČSÚ, pozn. aut.) to bylo 16 066 bytů z necelých 29 tisíců v tom roce dokončených.
Zatímco dnes je individuální výstavba bytů tahounem (56 % dokončených bytů), v roce 1989 to bylo 38,2 % z celkové bytové výstavby. Prim hrály družstevní byty, jichž bylo v devětaosmdesátém dokončeno přes 21 tisíc z celkového počtu 55 tisíc bytů, a komunální, nebo chcete-li obecní, bytová výstavba byla srovnatelná s tou individuální (16 282 byty) a dosahovala necelých třiceti procent. Necelá tři procenta v roce 1989 připadla na ostatní formy výstavby, v číslech 1 515 bytů.
A dnes? Dostavěné družstevní a komunální byty představují jen mizivý zlomek někdejších hodnot: v roce 2017 byly dokončeny 274 družstevní byty a 343 komunální (obecní). Propad na stovkové hodnoty trvá u obecních bytů šestým rokem, družstevní bytová výstavba se na pouhé stovky dokončených jednotek dostala už v roce 1999 a nezachránil to ani čtyřleté „vzedmutí“ v letech 2002-2005, kdy bylo každý rok dokončeno více než tisíc družstevních bytů. Výstavba obecních bytů se propadla téměř o polovinu už v prvním porevolučním roce na osm a půl tisíce bytů. I tak to ale bylo 25krát více, než dnes.
Nestagnuje ani neklesá jediná forma bytové výstavby – a to ta, kterou statistici evidují v kolonce „ostatní“. Z 1 515 dokončených bytových jednotek v roce 1989 v průběhu třiceti let od revoluce vyrostla na téměř 12 tisíc a s více než 41 procenty představuje po výstavbě individuální druhý pilíř současné bytové výstavby. Kdysi klíčové formy výstavby, družstevní a komunální, dnes mají procento v celkovém počtu dokončených bytů.
Z dat Českého statistického úřadu, získaných během sčítání lidu, vyplynuly další zajímavé informace srovnávající vývoj během dvaceti let. Zatímco v roce 1991, kdy proběhlo první polistopadové sčítání lidu, žili Češi v bytech o průměrné velikosti 45,9 metru čtverečního, podle posledních dat z roku 2011 to bylo už 65,3 metru.
Snížil se navíc i průměrný počet členů domácnosti z 2,76 na 2,47. I díky tomu dnes každý Čech užívá v průměru 32,5 metru čtverečního obytné plochy, zatímco v roce 1991 to bylo jen 16,6 m². Tomuto trendu se vymyká jen Praha, kde se velikost bytů v posledních letech naopak snižuje, a to vlivem stále rostoucích cen. Současně však roste počet jednočlenných domácností. Největší byty jsou naopak ve Středočeském kraji, kam v uvolněných 90. letech zamířil za lepším bydlením velký počet Pražanů, a to zejména v rodinných domech.
Češi jsou ve srovnání se světem velmi specifičtí v touze po vlastním bydlení. Nájemní bydlení se na celkovém trhu podílí jen ze tří procent, zatímco ve světě je běžných dvacet a více procent z bytového fondu. Statistiky ukazují, že od revoluce v Česku klesl počet nájemních bytů ze zhruba 1,5 milionu na polovinu.
Ve vlastním dnes bydlí necelá polovina obyvatel, ale podle průzkumů by devět lidí z deseti, kteří bydlí jinak, bydlet ve vlastním chtělo. Splnit si tento sen jim dnes pomáhají stavební spoření a hypotéky, které tu před třiceti lety samozřejmě neexistovaly.
