Ukazuje to dlouhodobý výzkum Sociologického ústavu Akademie věd ČR, který se věnuje životu na českých panelákových sídlištích. Zjištění o vnímání tohoto bydlení je součástí obsáhlého textu, který vyšel v aktuálním vydání A / Magazínu, popularizačním časopisu Akademie věd.
„Pandemie zcela změnila každodenní rutiny obyvatel. Lidé byli najednou nuceni zůstat na sídlišti a objevovat okolí svého bytu. A mnozí byli překvapení, kolik možností trávení volného času nabízí,“ píše se v textu, který mají Finanční a ekonomické informace (faei.cz) k dispozici.
Slavomíra Frenčuhová ze Sociologického ústavu přidala i jeden konkrétní příběh: „Jeden respondent nám třeba vykládal, že až za covidu poprvé obešel dům, kde už dva roky bydlel, a nestačil se divit.“
Jiní obyvatelé si zase vytvořili nové rituály, jako bylo otužování v blízkém rybníce nebo sport v přilehlých lesích. „Lesoparky nebo třeba nevyužívané kočárkárny v té době sloužily jako improvizovaná místa setkávání,“ sdělila Ferenčuhová.
Díky tomu všemu se za pandemie pohled mnoha rezidentů na sídliště proměnil k lepšímu – „panelové království“ a jeho okolí se jim najednou začalo zdát „žitelnějším“ místem než před covidem. „Skrze nové zvyklosti ho zkrátka přijali za své,“ uvádí se v textu.
Každý byt je dobrý
Připomíná rovněž, že z různých domácích i zahraničních výzkumů vyplývá, že panelová sídliště hodnotí hůř ti, kdo v nich sami nežijí. „Bydlení tohoto typu obecně není chápáno jako příliš atraktivní, ale jeho obyvatelé ho akceptují,“ poznamenala socioložka.
A dodala: „V aktuální bytové krizi navíc začíná být hlavně ve velkých městech jasné, že každý byt je dobrý. A to, že je v paneláku, už nehraje velkou roli,“ konstatovala. Život na sídlištích se od doby socialismu významně proměnil.
Tehdy bylo běžné, že v pátek odpoledne nebyla na ulici ani noha. Většina obyvatel sídlišť totiž v 70. a 80. letech každý víkend prchala z paneláků na chaty a chalupy. „Byty lidem často sloužily spíš jako noclehárny a volný čas obvykle trávili jinde,“ uvedla Slavomíra Ferenčuhová.
Tato sídlištní rutina se ale výrazně změnila. „Není se čemu divit – mezi domy dnes vznikají komunitní zahrady, kavárny, tělocvičny, prostranství ožívají koncerty nebo slavnostmi, o nichž se prvním nájemníkům ani nesnilo,“ píše se v časopisu Akademie věd.
Změnil se také denní rytmus. Zatímco ještě v osmdesátkách se lidé v ranní špičce hromadně přesouvali veřejnou dopravou přes školky a školy do práce (často k jednomu zaměstnavateli, pozn. aut.), současná situace je mnohem roztříštěnější.
„Pracovní doba se různí, fungují home office a téměř všichni mají vlastní auta. A s nimi se pojí i nový problém sídlišť, který před půl stoletím rozhodně neexistoval – nedostatek parkovacích míst. S tolika vozy se totiž v době výstavby rozhodně nepočítalo,“ uvádí se v textu.
V županu se psem
Některé rituály se ale nezměnily ani po desítkách let. Je tak třeba možné potkat lidi v županu, jak venčí psa nebo jdou vyhodit odpadky, případně jak vyrážejí na procházku v teplácích – neformální styl oblékání zakořenil na sídlištích už za socialismu a mnohde funguje dál.
„Místní lidé nevnímají sídliště jako reprezentativní prostory, kam je třeba se strojit. Jako by své soukromí rozšířili z vlastního obýváku do oblasti mezi budovami,“ přiblížila Slavomíra Ferenčuhová ze Sociologického ústavu.
Domácí atmosféru posilují i stále hojnější sousedské aktivity: Pikniky, večerní posezení na parkovišti, společné pěstování květin nebo jiné snahy o zútulnění okolí. „A tím vším dostávají zažité představy o anonymních králíkárnách na frak,“ konstatuje se v A / Magazínu.
I tak Vendula Hnídková z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR uznává, že slovo panelák, které je automaticky spojováno se socialistickou érou, má stále trochu negativní nádech.
„Tyto stavby ale poskytují střechu nad hlavou velké části naší společnosti a vzhledem k současné bytové krizi se z nich postupně stává žádaná forma bydlení. Navíc mají nemalý architektonický potenciál,“ upozornila Hnídková.
Oceněné paneláky
Příkladem může být francouzské město Bordeaux, respektive revitalizace tří panelových domů ze 60. let. Byla natolik zdařilá, že v roce 2019 získala Cenu Miese van der Roheho, jedno z nejvyšších evropských ocenění za architekturu.
„Trojice velkých bloků měla být přitom podle předchozích plánů srovnána se zemí. Po rekonstrukci se zásadně zlepšila kvalita celkem 530 bytů,“ napsal tehdy o projektu magazín o architektuře eArch.cz.
„Hlavním bodem celé rekonstrukce bylo rozšíření bloků o necelé čtyři metry, které všem bytům zajistilo vlastní prostor zimní zahrady. Byty získaly o poznání více místa i slunečního světla. Malá okna totiž nahradily rozměrné prosklené posuvné dveře do zimních zahrad,“ uvedl web.
