Vnosem do společného jmění manželů se rozumí to, co jeden z manželů přinesl do manželství ať už ze svých vlastních prostředků nebo třeba děděním či dary. Typicky při vypořádání jde o nemovitosti, ale může jít samozřejmě i o jiný typ majetku.
Právní názory na řešení této otázky se dosud v soudní praxi lišily. Dle výkladu Nejvyššího soudu v rozhodnutí z konce roku 2022 mělo k valorizaci vnosu docházet při vypořádání společného jmění manželů pouze v případě, že se na tom účastníci dohodli.
Nově by mělo platit pravidlo, že pokud jeden z manželů vynaložil například na koupi společného domu 100 procent svých prostředků, mělo by být tomuto manželovi těch 100 procent při vypořádání nahrazeno a celá hodnota nemovitosti by pak měla připadnout tomu z manželů, který ji do SJM (společného jmění manželů) pořídil z vlastních prostředků.
Aktuální rozhodnutí Ústavního soudu se dotkne řady sporů kolem rozvodů a vypořádání společného jmění. Zvláště u nemovitostí přitom platí, že hodnota v posledních dekádách rostla, často mnohonásobně.
Ústavní soud došel k aktuálnímu rozhodnutí při řešení případu rozvodu, kdy manželé koupili dům za 171 tisíc korun před 30 lety z výlučných prostředků jednoho z manželů. Tento nový dům byl tak poté vlastněn manželi v režimu SJM. Manželé se však v roce 2017 rozvedli a v době rozvodu měl dům, který téměř před 30 lety koupili z prostředků manžela, hodnotu 9,8 milionu korun.
Dle dosavadního stavu by si manželé měli rozdělit majetek tak, že ten, který vynaložil na společný majetek částku 171 tisíc korun, má právo na tuto částku, která se od celkové hodnoty nemovitosti odečte a zbývající částka, tedy zhruba 9,6 milionu korun se poté měla rozdělit mezi oba manžele, tedy pro každého 4,8 mil. Kč.
Pokud rozhodnutí Ústavního soudu projde celým dalším soudním procesem, ten z manželů, za jehož peníze byla koupena nemovitost, by měl nově dostat 9,8 milionu korun.
Občanský zákoník říká, že nedohodnou-li se manželé jinak, použijí se pro vypořádání mimo jiná pravidla, i to, že „každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek“. Zároveň se má pro vypořádání přihlížet i k dalším okolnostem, jako péči o rodinnou domácnost, či děti.
Občanský zákoník dále výslovně říká, že hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy došlo k rozvodu manželství hodnota majetku zvýšila či snížila. S valorizací vnosů tedy občanský zákoník počítá.
Nejvyšší soud tedy doposud popíral zákonodárcem nastavená pravidla při vypořádání SJM a pravidlo v podstatě přetvořil ve výjimku, kterou podmiňoval dohodou manželů. Předmětnou věcí se tak bude opětovně zabývat Krajský soud, kam se případ vrací po rozhodnutí Ústavního soudu.
Krajský soud již není vázán výše kritizovaným právním názorem Nejvyššího soudu a jeho úlohou je přijít s ústavně souladnou interpretací § 742 odst. 2 občanského zákoníku na podkladě skutkových okolností posuzovaného případu. To nebrání tomu, aby Krajský soud při stanovení výše podílů na společném majetku zohlednil další okolnosti případu, v mezích plenárního nálezu Ústavního soudu.
Autorka je advokátka AK Spring Walk
(Redakčně upraveno)
Ilustrační foto: Depositphotos.com
