Spíše než se upnout na kvantifikaci ekonomických dopadů, dává smysl zamyslet se nad možnými scénáři vývoje a tím, jak se situace promítne do jednotlivých částí ekonomiky.
Z hlediska dopadu do letošního ekonomického vývoje eurozóny či středoevropského regionu není tím nejzásadnějším přímý kanál v podobě vývozu do Ruska či na Ukrajinu. Ten byl již výrazně oslaben po ruské anexi Krymu v roce 2014 a v souvislosti s následným uvalením sankcí. Nejzranitelnější jsou evropské ekonomiky skrz další dva kanály.
Tím prvním je oblast energetické závislosti na dodávkách surovin z Ruska. Tady je nutné pracovat i s krajním scénářem, že dodávky do EU budou plně zastaveny. To by vzhledem k vysoké závislosti Evropy na nich, zejména na zemním plynu, znamenalo riziko, že evropská ekonomika spadne do recese. Zároveň by šlo o významný proinflační šok.
Druhým kanálem je prostřednictvím nárůstu rizikové averze na finančních trzích zvýšení rizikových prémií. V kombinaci s padajícími akciovými trhy to tedy znamená riziko zhoršení přístupu k financování firem, respektive zdražení finančních zdrojů. Pro země střední Evropy se k tomu přidává zejména riziko oslabení jejich měn, což s sebou nese další proinflační faktor.
Zdá se tedy, že scénáře v různé míře akcentují riziko stagflace, tedy riziko inflace a hospodářského zpomalení, stagnace či v extrémním případě poklesu. To představuje významné dilema pro centrální banky, včetně té české. Bojovat s inflací a utahovat měnové podmínky, či naopak ve světle hrozby zpomalení růstu, či dokonce recese sazby snižovat?
Banky vystupující jako ryzí cílovači inflace, což je případ České národní banky, budou vnímat současnou situaci jako proinflační a reagovat utahováním měnové politiky, i když zřejmě pomalejším tempem. O to rychlejší pak může být následné snižování sazeb.
Autor je hlavní ekonom Komerční banky
(Redakčně upraveno)
