Bankovky byly okolkovány, což byl to krok, který zachránil ekonomiku před katastrofou, ale zároveň položil základy nové, sebevědomé měny – československé koruny –, jejíž následovnicí, českou korunou, platíme dodnes.
Rozpad Rakousko-Uherska na podzim roku 1918 přinesl nejen politickou svobodu, ale i bezprecedentní hospodářský chaos. Nově vzniklé Československo stálo na troskách říše, jejíž ekonomika byla po čtyřech letech války vyčerpaná. Výrobní kapacity se rozpadly, zásoby surovin i potravin byly mizivé a státní pokladna zela prázdnotou.
Největším problémem se však stala měna. V oběhu zůstávaly rakousko-uherské koruny, které Vídeň v zoufalé snaze financovat válečné výdaje a poválečné resty tiskla ve stále větším množství. Bez kontroly, bez krytí, bez rozmyslu. Na československé území proudilo z Rakouska velké množství bankovek, často nelegálně.
Tento nekontrolovaný příliv hotovosti vyvolal první inflační vlnu nového státu. Situace byla o to nebezpečnější, že Československo dosud nemělo vlastní centrální banku, ani měnovou správu. Peněžní oběh zajišťovala stále Rakousko-uherská banka, formálně podřízená Vídni. Každý den, kdy tato situace trvala, znamenal ztrátu hospodářské stability i suverenity.
Zatímco Rakousko se začínalo propadat do inflační spirály, československá vláda stála před rozhodnutím, které mohlo ovlivnit budoucnost celé země: Buď se připojí k chaosu a nechá ekonomiku padnout, nebo se odváží k razantní měnové odluce. Tohoto úkolu se zhostil muž, který se nebál dělat nepopulární, ale nutné kroky – Alois Rašín.
Měnová odluka – od rakouské koruny k československé
Rašínova měnová odluka nebyla jen ekonomickým opatřením. Byla to strategická a logistická operace srovnatelná s vojenským tažením. Cíl byl jasný: V co nejkratším čase oddělit československé území od peněžního systému bývalé monarchie a zamezit přílivu bezcenných rakouských bankovek, které zaplavovaly trh.
Akce se připravovala v naprostém utajení. Informováno bylo jen několik nejvyšších představitelů vlády a úředníků ministerstva financí. Rašín věděl, že pokud by se zpráva o plánované reformě rozšířila, hrozil by masivní útěk kapitálu a spekulace.
Proto byly veškeré přípravy vedeny diskrétně – tisk kolků probíhal ve Státní tiskárně v Praze pod dohledem vojáků, rozvoz obálek s kolky byl řízen centrálně a přísně hlídán četnictvem. Datum spuštění akce bylo stanoveno na 25. února 1919. Téhož dne byly uzavřeny hranice a poštovní spojení s Rakouskem, aby se zabránilo dovozu neokolkovaných bankovek.
Následně byly na území republiky vydány příkazy k tzv. kolkování oběživa, které probíhalo od 3. března. To znamenalo, že všechny dosavadní rakousko-uherské bankovky zůstaly v platnosti pouze tehdy, pokud na ně byl nalepen malý kolek s československými státními insigniemi. Tyto kolky tak doslova proměnily starou rakouskou měnu v československé peníze.
Každý občan mohl okolkovat pouze omezené množství hotovosti – zbytek musel uložit na zvláštní účet v bance. Tím Rašín nejenže omezil množství peněz v oběhu, ale také přinutil lidi, aby své úspory „zviditelnili“. Šlo o rafinovaný způsob, jak získat přehled o finančních tocích a zabránit spekulacím i daňovým únikům.
Samotné kolkování probíhalo s neuvěřitelnou rychlostí. Celkem byly k okolkování předloženy 7,2 miliardy korun, z toho se do oběhu vrátily 4,7 miliardy. Kolkování se zúčastnily stovky úředníků, vojáků a četníků, kteří po nocích pracovali v improvizovaných kolkovacích stanicích. Akce probíhala pod heslem „rychlost, pořádek a mlčenlivost“.
Když 9. března 1919 měnová odluka oficiálně skončila, měla Československá republika poprvé v historii vlastní měnu – i když zpočátku jen „okolkovanou“. Byl to však první krok k československé koruně, která se o několik měsíců později začala tisknout v podobě bankovek s označením „Kč“.
Praktický průběh a dopady reformy
Když se 25. února 1919 začalo s kolkováním bankovek, celá republika se proměnila v jedno obrovské finanční sídlo. Lidé stáli ve frontách před úřady, školami a obecními kancelářemi, které byly dočasně přeměněny na kolkovací stanice.
Každý si mohl přinést své rakousko-uherské bankovky, které úředníci orazítkovali speciálním kolkem – symbolem nové republiky. Na první pohled šlo o jednoduchý úkon, ve skutečnosti však šlo o ekonomickou revoluci. Aby se zabránilo inflaci a černému trhu, Rašín zavedl přísné limity:
Každý občan mohl okolkovat většinou okolo 500 korun, podniky a instituce dostaly povolené vyšší částky podle potřeby. Zbytek hotovosti musel být uložen na vázaný účet, který byl zablokován, dokud stát nerozhodne, jak s ním naloží. Tímto krokem Rašín okamžitě stáhl z oběhu obrovské množství peněz, čímž zabránil znehodnocení měny a prudkému růstu cen.
Celá akce byla doprovázena mimořádnými bezpečnostními opatřeními. Byly do ní nasazeny tisíce úředníků a téměř stejný počet vojáků a četníků. Kolkování probíhalo i v noci, pod ozbrojeným dohledem. I přes obrovskou logistickou náročnost byla operace dokončena během několika dní – bez vážnějších incidentů, což se dá považovat za malý zázrak.
Reakce veřejnosti byly rozporuplné. Na jedné straně panovala nejistota a nedůvěra, lidé se obávali, že o své úspory přijdou. Na straně druhé se rychle ukázalo, že opatření má smysl – ceny se stabilizovaly, přestalo mizet zásadní zboží a z trhu zmizely spekulativní nákupy. Československá vláda navíc získala kontrolu nad peněžním oběhem a poprvé mohla samostatně rozhodovat o měnové politice.
Po ukončení kolkování se československá měna začala oficiálně označovat jako koruna československá (Kč). V létě 1919 pak stát vydal první vlastní bankovky, které se tiskly nejprve ve Vídni a později v Praze. Byly ozdobeny novým státním znakem a podpisem ministra financí Rašína – jako symbolu důvěry a odpovědnosti.
Krátkodobě reforma sice přinesla napětí a nedostatek hotovosti, ale už v roce 1920 bylo jasné, že Rašín měl pravdu. Československá koruna se ukázala jako pevná, stabilní měna, která si dokázala udržet hodnotu i v době, kdy okolní státy tonuly v inflační krizi.
Rakouská cesta k inflaci
Zatímco Československo díky Rašínově měnové odluce udrželo stabilitu a důvěru v novou měnu, Rakousko čelilo opačnému osudu. Vídeňská vláda se rozhodla řešit poválečné problémy tiskem peněz, čímž spustila lavinu inflace, která v následujících letech zničila úspory milionů lidí.
Ekonomika v Rakousku se po roce 1918 ocitla v troskách. Vídeňská vláda měla obrovské válečné dluhy a prakticky žádné příjmy. Jedinou možností, jak financovat státní provoz, se zdál být tisk nových bankovek Rakousko-uherské banky, která i po rozpadu monarchie dál existovala v provizorní podobě.
Výsledkem byla prudká inflace. Zatímco v roce 1914 stál chléb jednu korunu, o sedm let později více než dvě stě – a ceny dál rostly každým měsícem. Rakouská koruna se během několika měsíců zhroutila, a země musela v roce 1922 požádat o finanční pomoc Společnost národů, aby mohla zavést novou měnu – rakouský šilink (v roce 1925, pozn. aut.).
V kontrastu s tím Československo působilo jako ostrov stability. Díky Rašínově přísné deflační politice si československá koruna udržela pevnou hodnotu a důvěru investorů. Zahraniční tisk v té době psal o „zázraku v srdci Evropy“. Měna mladého státu byla natolik stabilní, že se stala jednou z nejpevnějších měn ve střední Evropě, dokonce i v porovnání s francouzským frankem či britskou librou.
Rašínova strategie nebyla bezbolestná – přinesla úsporná opatření, tlak na podniky a růst nezaměstnanosti. Ale právě tato přísnost umožnila, že se Československo vyhnulo chaosu, který devastoval sousední země. Zatímco Vídeň a Berlín topily svou měnu v moři papíru, Praha ji zachránila v moři odvahy.
