Vznik Československé republiky v roce 1918 s sebou automaticky nepřinesl měnovou samostatnost. Obyvatelé nově vzniklé republiky na ni ale dlouho čekat nemuseli. Už o několik měsíců později se zrodilo první československé platidlo, takzvané státovky. Mezi nimi i jedna koruna, kterou lidé mohli poprvé použít právě 24. září 1919. Státovky později nahradily skutečné bankovky. Československá měna v různých podobách přežila měnovou reformu i měnovou odluku.
Začalo se od Rakouska
Když před sto lety vzniklo Československo, měla většina občanů ve svých peněženkách a na svých vkladních knížkách rakouské koruny. V ekonomice nově odděleného československého hospodářství tak obíhaly rakouské bankovky.
A protože Rakousko-Uherská banka tiskla a uváděla do oběhu další a další bankovky, hrozilo oddělené ekonomice nebezpečí inflace. V zájmu nového státu bylo provést měnovou reformu a oddělit československou měnu od měny bývalého Rakouska-Uherska a jiných nástupnických států.
Prvním ministrem financí v Kramářově vládě byl Alois Rašín, který přišel s plánem měnové odluky a výměny peněz. V únoru 1919 předložil sněmovně návrh zákona, který jej zmocňoval k osamostatnění československé měny.
Přípravy byly drženy v tajnosti a v únoru 1919 byl na tajném zasedání Národního shromáždění Rašínův plán přijat. Utajovaná měnová reforma oddělující českou měnu měla proběhnout v březnu roku 1919 a měla být zahájena okolkováním bankovek a stažením části peněz z oběhu.
Jednoprocentní poplatek
Kolkování proběhlo v průběhu jednoho týdne, od 3. do 9. března 1919. Za okolkování byl placen jednoprocentní kolkovací poplatek a podle výše kolkovaných peněz se musela část peněz předložených k okolkování odevzdat.
Kdo předložil peníze do výše dvou tisíc rakouských korun, dostal po zaplacení jednoprocentního kolkovacího poplatku celé dva tisíce korun. Z částky, která převyšovala dva tisíce, byla polovina sumy odňata jako záloha na majetkovou dávku. Kdo předložil více než deset tisíc korun, byla mu z předložených peněz okolkována jen čtvrtina, zbytek byl odňat.
V průběhu kolkování nebyli věřitelé nuceni přijímat plnění pohledávek, které vznikly přede dnem měnové odluky. Peněžní ústavy po celý týden provádění měnové odluky nesměly přijímat vklady a ani je vyplácet. Kolkovány byly bankovky o nominální hodnotě 10, 20, 50, 100 a 1000, platidla s nominální hodnotou jedné a dvou rakouských korun kolkována nebyla.
Padělané kolky
Nekolkovaná platidla byla později pašována mezi nástupnickými zeměmi podle toho, kde aktuálně ta která mince měla vyšší kupní sílu. Československo třeba zažilo příval rakouských dvacetníků, což nakonec přinutilo české orgány k vyhlášení devalvace jejich hodnoty. Dvacetihaléřová mince byla pak po devalvaci nadále uznávána jako desetník.
Okolkované bankovky byly považovány za nově platné, i když to byly jenom provizorní peníze. Protože se kolky staly předmětem padělání, přistoupilo se již v červenci roku 1919 k urychlené emisi československých státovek.
