Podle dat Eurostatu patříme na chvost Evropy v přidané hodnotě na hektar, tedy kolik toho „vyděláme“ na jednom kusu země. Nizozemsko dostane ze svého hektaru skoro tři tisíce eur, Rakousko více než 1,3 tisíce, ale Česko jen těsně nad 500 eur.
Když už něco vypěstujeme, často to vyvážíme jako surovinu a kupujeme zpátky zpracované produkty s vyšší marží. Jako pěstovat a vyvážet chmel a ječmen, ale dovážet a pít německé pivo. Zemědělci, kteří by chtěli vybudovat ekonomickou vertikálu a mít pod kontrolou celý proces například od produkce mléka po výrobu vlastních sýrů, narážejí na dlouhodobě nastavený systém.
Ten historicky podporuje hlavně rostlinnou výrobu plošnými dotacemi na hektar pole a rezignuje na podporu živočišné výroby, o oblastech s vysokou přidanou hodnotou nemluvě. Na rozdíl od západních států je nastavený tak, že se více vyplatí nic nedělat, než inovovat.
Zhruba 12 miliard ročně tak odteče k lidem, kteří zemědělství neviděli ani z vlaku. Takto jsme z dotací vytvořili „průtokový ohřívač“, ne nástroj rozvoje.
Zmizelá prasata
Za 20 let jsme přišli o dvě třetiny prasat – ze tří milionů na necelý milion. U skotu se ještě držíme díky mléku, ale vyvážíme živá telata a dovážíme hovězí! Soběstačnost v mase klesla pod 60 procent. U vajec jsme byli kdysi exportní země, dnes jsme dovozci především z Polska.
To, co na papíře vypadá jako efektivní zemědělství, je ve skutečnosti extrémně úzký model, postavený převážně na rostlinné výrobě, exportu surovin a dovozu hotových výrobků. Místo uzavřeného koloběhu živin, místo diverzifikace a místní produkce, pěstujeme obilí, prodáme ho a kupujeme zpátky v podobě například vepřového masa ze Španělska nebo Nizozemska.
V tomhle kontextu nedává smysl dělit farmy podle velikosti. Neexistuje nic jako „správná výměra“ – dobrý zemědělec může mít 5, 50, 5 tisíc nebo třeba 15 tisíc hektarů. Rozhoduje to, jak se stará o půdu, vytváří přidanou hodnotu nebo investuje do zpracování. Rozhoduje výkon, nikoli počet hektarů.
Stát by měl začít dotovat nápady. Podporovat ty, kdo zavedou precizní aplikaci hnojiv, robotizaci, obnovitelné zdroje, ekologické zpracování. Družstevní mlékárny, lokální značky. Nebrat to jako charitu, ale jako investici do ekonomiky. V západní Evropě nebo Polsku to jde.
Dotace bez námahy
Dnes tu ale máme paradox: Ten, kdo doopravdy hospodaří, má často nižší marži než ten, kdo sedí v Praze, má „hobbyfarmu“ a dostane dotaci bez námahy. A na farmáře, který přes to všechno má úspěch, se společnost dívá skrz prsty.
Proč? Jestli není moc velký, zda je zisk košer nebo jestli by nebylo lepší, kdyby na jeho místě bylo deset menších. Zvláštní, že nikoho nenapadne volat po fragmentaci automobilového průmyslu, protože pak by auta byla levnější a ekologičtější.
A kdyby někdo chtěl podporovat ševce proti obuvnickým fabrikám, protože to zvýší konkurenci a sníží ceny, bude považován za blázna. Jenže podobné nápady v zemědělství jsou brány úplně vážně… Nabízí se otázka: Může být české zemědělství výkonné a moderní? Odpověď je ano – ale jen pokud mu přestaneme házet klacky pod nohy a začneme budovat řetězec od pole až po pult.
Znamená to investovat do zpracování, logistiky, energetiky, ale i do lidí a vzdělání. Znamená to neřešit, jestli má traktor víc než 200 koní, ale jestli umíme z hektaru vytvořit zisk, udržet zaměstnance a dodat regionální produkt do regálu.
Dokud budeme řešit, kdo má jaký pás na traktoru, a ne kam mizí přidaná hodnota, budeme dál zemí levné suroviny a drahého jídla. A pak se nedivme, že zemědělci demonstrují.
Zemědělská diskriminace
Dělají to totiž často ne za sebe, ale za poslední zbytky zdravého rozumu v systému, který chce regulovat všechno – kromě efektivity a výsledku. Chce-li stát soběstačnost, ekologii, udržitelnou krajinu i rozumné ceny potravin, musí konečně pochopit, že bez ekonomiky to nepůjde.
Zemědělec není folklórní prvek, ale podnikatel. Když se mu bude dařit, daří se celé zemi. Když se mu daří jen díky dotaci za to, že něco nedělá, skončí to špatně. Zemědělství není muzeum. Potřebuje moderní řízení, technologie, exportní ambice a špetku zdravého rozumu. A taky konec laciných mýtů. Nediskriminujme podle velikosti. Diskriminujme podle výkonu.
