Podle dat Eurostatu patříme na chvost Evropy v přidané hodnotě na hektar, tedy kolik toho „vyděláme“ na jednom kusu země. Nizozemsko dostane ze svého hektaru skoro tři tisíce eur, Rakousko více než 1,3 tisíce, ale Česko jen těsně nad 500 eur.
Když už něco vypěstujeme, často to vyvážíme jako surovinu a kupujeme zpátky zpracované produkty s vyšší marží. Jako pěstovat a vyvážet chmel a ječmen, ale dovážet a pít německé pivo. Zemědělci, kteří by chtěli vybudovat ekonomickou vertikálu a mít pod kontrolou celý proces například od produkce mléka po výrobu vlastních sýrů, narážejí na dlouhodobě nastavený systém.
Ten historicky podporuje hlavně rostlinnou výrobu plošnými dotacemi na hektar pole a rezignuje na podporu živočišné výroby, o oblastech s vysokou přidanou hodnotou nemluvě. Na rozdíl od západních států je nastavený tak, že se více vyplatí nic nedělat, než inovovat.
Zhruba 12 miliard ročně tak odteče k lidem, kteří zemědělství neviděli ani z vlaku. Takto jsme z dotací vytvořili „průtokový ohřívač“, ne nástroj rozvoje.
Zmizelá prasata
Za 20 let jsme přišli o dvě třetiny prasat – ze tří milionů na necelý milion. U skotu se ještě držíme díky mléku, ale vyvážíme živá telata a dovážíme hovězí! Soběstačnost v mase klesla pod 60 procent. U vajec jsme byli kdysi exportní země, dnes jsme dovozci především z Polska.
To, co na papíře vypadá jako efektivní zemědělství, je ve skutečnosti extrémně úzký model, postavený převážně na rostlinné výrobě, exportu surovin a dovozu hotových výrobků. Místo uzavřeného koloběhu živin, místo diverzifikace a místní produkce, pěstujeme obilí, prodáme ho a kupujeme zpátky v podobě například vepřového masa ze Španělska nebo Nizozemska.
V tomhle kontextu nedává smysl dělit farmy podle velikosti. Neexistuje nic jako „správná výměra“ – dobrý zemědělec může mít 5, 50, 5 tisíc nebo třeba 15 tisíc hektarů. Rozhoduje to, jak se stará o půdu, vytváří přidanou hodnotu nebo investuje do zpracování. Rozhoduje výkon, nikoli počet hektarů.
Stát by měl začít dotovat nápady. Podporovat ty, kdo zavedou precizní aplikaci hnojiv, robotizaci, obnovitelné zdroje, ekologické zpracování. Družstevní mlékárny, lokální značky. Nebrat to jako charitu, ale jako investici do ekonomiky. V západní Evropě nebo Polsku to jde.
Dotace bez námahy
Dnes tu ale máme paradox: Ten, kdo doopravdy hospodaří, má často nižší marži než ten, kdo sedí v Praze, má „hobbyfarmu“ a dostane dotaci bez námahy. A na farmáře, který přes to všechno má úspěch, se společnost dívá skrz prsty.
Proč? Jestli není moc velký, zda je zisk košer nebo jestli by nebylo lepší, kdyby na jeho místě bylo deset menších. Zvláštní, že nikoho nenapadne volat po fragmentaci automobilového průmyslu, protože pak by auta byla levnější a ekologičtější.
A kdyby někdo chtěl podporovat ševce proti obuvnickým fabrikám, protože to zvýší konkurenci a sníží ceny, bude považován za blázna. Jenže podobné nápady v zemědělství jsou brány úplně vážně… Nabízí se otázka: Může být české zemědělství výkonné a moderní? Odpověď je ano – ale jen pokud mu přestaneme házet klacky pod nohy a začneme budovat řetězec od pole až po pult.
Znamená to investovat do zpracování, logistiky, energetiky, ale i do lidí a vzdělání. Znamená to neřešit, jestli má traktor víc než 200 koní, ale jestli umíme z hektaru vytvořit zisk, udržet zaměstnance a dodat regionální produkt do regálu.
Dokud budeme řešit, kdo má jaký pás na traktoru, a ne kam mizí přidaná hodnota, budeme dál zemí levné suroviny a drahého jídla. A pak se nedivme, že zemědělci demonstrují.
Zemědělská diskriminace
Dělají to totiž často ne za sebe, ale za poslední zbytky zdravého rozumu v systému, který chce regulovat všechno – kromě efektivity a výsledku. Chce-li stát soběstačnost, ekologii, udržitelnou krajinu i rozumné ceny potravin, musí konečně pochopit, že bez ekonomiky to nepůjde.
Zemědělec není folklórní prvek, ale podnikatel. Když se mu bude dařit, daří se celé zemi. Když se mu daří jen díky dotaci za to, že něco nedělá, skončí to špatně. Zemědělství není muzeum. Potřebuje moderní řízení, technologie, exportní ambice a špetku zdravého rozumu. A taky konec laciných mýtů. Nediskriminujme podle velikosti. Diskriminujme podle výkonu.
Podobné články mne vždy “ nakopnou “ , ač jsou stále stejné . Čeští zemědělci trpí ( nedostatkem ) a nejsou dostatečně ceněni . Tedy přispějme jim více ať už tu likvidaci – nás všech konečně dotáhnou do konce . Nedávno jsem četla , že si občan na vlastním pozemku nemůže zakopat psa , nemá-li tento ( pozemek) nadměrné metry . O tunách chemie , kterými nás oblažují zemědělci se téměř nepíše . Např . onen mrtvý pes 50m od vodního zdroje , chemie zemědělcova 10m – platí od loňského roku , předtím to šlo kam postřikovač dosáhl . Pes se již nepohne , zemědělec chemizuje jedno pole cca každé tři týdny . A na závěr , loňský rok jsem poprvé “ neválčila “ s hlodavci o uskladněné brambory , divočáci rozryli polní cestu a k bramborovému poli vzdálenému 10m nešli . Říkám místnímu zemědělci , myši ty brambory nežerou , divočáci také ne a on na to : no a co ? hlavně že je žerou lidi . Tak díky . Šárka
Po roce 1989 jsme zakonzervovali i neefektivní kolektivní zemědělství. Tento typ hospodaření nikdy neuměl hospodařit bez podpor a brigád.
Pokračuje tedy dál. Vždyť zabezpečujete výživu lidu.
Dnešní problémové zemědělské velkopodniky nedělají problémy jejich vlastníkům, z těch už jsou dnes multimilionáři. Problémy máme my – nakupující občané a nestačíme se divit.
Nesmysl. Nic se nezakonzervovalo. Problém byl ten, že s heslem proč cokoli podporovat, když vše lze dovézt, se nechalo zemědělství přivést na pokraj krachu.
Mate pravdu, za socialismu bylo v každé dědině JZD, cely zivot jsem tam pracovala. Byli jsme sobestacni, nemuselo se tolik dovážet, chemie se tak nedavalo tolik, aby zboží vydrzelo prepravu na druhy konec světa, jako ted. Když se v podniku něco postříkalo, dle zakona existovaly tzv. Ochranné lhůty, než se mohlo sklizet. Dnes jime jedy z druheho konce světa, proto tolik rakoviny. Taky existovaly tvrde normy tzv. ČSN, proto k nam tolik Rakušaku jezdilo na Moravu se najíst.
Autor má pravdu. Plošné dotace se přes zemědělce jen protočí na majitele půdy a ekonomicky mu proto nepomůžou.
Dotace do zemědělství z národního rozpočtu představují cca 10-15 miliard Kč (0,2% HDP), což je úplně zanebatelné a tahle vláda je ještě úspěšně osekává.
pokud se má zemědělec dobře, investuje a platí daně. Tím že investuje, zaměstnává další odvětví, kteří také platí daně a zaměstnívání lidi (producenti krmiv, výrobci stojů, stavebnictví, výroba hnojiv a látek na ochranu rostlin atd, atd.) Pokud nelze investovat, žije se z podstaty a daně se neplatí a souvislé obory se nerozvíjí a neplatí daně. Tak jednoduché to je.
Ti co na půdě nehospodaří – pouze berou dotace (dotace jsou naše daně), nevytváří žádnou přidanou hodnotu a nepříspívají do státního rozpočtu.
Např. osobní železniční doprava je dotována ze státního rozpočtu 60 mld. Kč a to je v pořádku? Bez jídla za pár týdnů zemřeš, ale pokud za celý život nepojedeš vlakem, nic se ti nestane. To jsou ty priority.
Borec co hned v prvním odstavci sází řepku🤷♂️. Problém zemědělství je zemědělství a jeho představitelé a nenažranost určitého segmentu. Viděli jste chudého řezníka a obchodníka? Zemědělství je stejně nemocné jako celá společnost.
Autor článku zřejmě naráží na dotace vyplácené zemědělcům celé EU.
Tyto peníze jsou v naší republice poskytovány z Programu rozvoje venkova.
Podotýkám “ rozvoj venkova“. Jaký má smysl velkopodnikateli sypat tyto peníze, když je používá na nákup dalších farem, tam, když do té doby je živočišná výroba, provede většinou restruktualizaci tím, že ji zruší. Místní lidé přicházejí o práci a tím nedochází k naplnění účelu – rozvoj venkova.
Další důvod proč by mělo dojít k zastropování plateb na nějaké hranici, aby nepoškodilo podniky např. do 2 000 ha, je ten, že se velkopodnikateli při takovém nákupu nezvýší objem čerpaných částek. Konkurenceschopnost
těchto agrokoncernů plyne z jejich velikosti – objem nákupů i prodejů jim umožňuje vyjednat výhodnější ceny, tím pádem nejsou závislé na dotacích
a pokud je přesto čerpají, jak jsem uvedl výše, slouží ke skupování jiných podniků. Rodinné farmy si vychovávají svoje nástupce, snaží se pečovat o půdu tak, aby i jejich potomci mohli úspěšně hospodařit, spoluvytvářejí místní komunitu na vesnicích, přispívají k tomu, aby vesnice byly „živé“ a nebyla z nich jen noclehárna, kterou všichni práceschopní zase ráno ve spěchu opouštějí. K tomuto má právě sloužit Program rozvoje venkova.