Ta v letošním druhém čtvrtletí vzrostla meziročně o 1,2 procenta. Reálné mzdy přitom ve stejném období prudce klesly, oproti předchozímu roku o rekordních bezmála deset procent. Srovnáme-li aktuální data s koncem roku 2019, tedy dobou před pandemií, byla ve druhém čtvrtletí reálná produktivita práce na zaměstnance o 1,6 procenta nižší.
Průměrná reálná mzda pak ve stejném období klesla o 5,6 procenta. Jinými slovy z makroekonomického pohledu v letošním roce i ve srovnání s předpandemickým obdobím mzdové náklady firem na jednotku produkce rostly pomaleji, než koncové ceny, za které byly firmy svoje výrobky schopny prodávat na trhu.
Čistě optikou očekávaného vývoje produktivity práce v příštím roce, kdy např. Česká národní banka (ČNB) předpovídá její růst v průměru o 0,4 procenta, není důvod k tomu, aby nominální mzdy o očekávanou inflaci nerostly. Koneckonců mzda, případně plat, je jen jiný název pro cenu práce. Rostou-li v ekonomice všechny ceny i produktivita, dříve nebo později se tomu musí přizpůsobit také nominální mzdy.
Určitým argumentem pro pokračující pokles reálných mezd by tak mohlo být spíše to, že od roku 2016 až do začátku loňského roku jejich dynamika naopak produktivitu předbíhala, čímž byl zároveň přiživován růst cen. Obzvlášť patrné to bylo zejména v roce 2020, kdy na jedné straně produktivita práce vlivem uzavírek výrazně propadla, současně však v návaznosti na masivní fiskální stimul reálné mzdy v průměru dále rostly.
Druhým důvodem, který by mohl výrazné zrychlení mzdové dynamiky přibrzdit, by mohlo být i to, že koncové ceny pro spotřebitele aktuálně rostou přece jen o něco pomaleji, než ceny výrobních vstupů, což ilustruje rychlejší růst cen průmyslových výrobců oproti těm spotřebitelským.
Nicméně vzhledem k napětí na trhu práce další pokles reálných mezd v příštím roce neočekáváme, což zároveň znamená, že jejich nominální růst by mohl být dvojciferný. Ani to by ale neznamenalo roztočení mzdově-inflační spirály.
Autor je ekonom Komerční banky
(Redakčně upraveno)
