„Byla jsem už takhle i ve Švýcarsku. Umím slušně německy, a to je výhoda, i když nikoliv podmínka. Není nutné ani zdravotnické vzdělání, ale je samozřejmé, že člověk musí být trpělivý, laskavý a být připraven se o nemohoucího postarat komplexně v jeho každodenních potřebách,“ říká paní Jiřina, která se nechtěla spokojit jen s tím, že bude sedět doma a vyžívat z důchodu.
Ráda cestuje a takhle spojila svůj koníček s prací. V přepočtu si na výjezdu vydělá dvacet třicet tisíc korun měsíčně. Rodiny ale platí zprostředkovatelským agenturám více než dvojnásobek.
Své staré chtějí mít doma
Němci i Švýcaři si zakládají na tom, že se o své staré příbuzné postarají doma, pokud je to jen trochu možné. Jenže mají „svých“ ošetřovatelů málo, a tak si najímají zejména ženy ze střední a východní Evropy. Němci ani Švýcaři se do této práce nehrnou.
Na jednom výjezdu, který trval půl roku, ji střídala Maďarka, ale když viděla, co všechno bude muset dělat, po pár dnech to zabalila a šla na vlak.
Zájemce o sobě vyplňuje dotazník a stejně tak klientova rodina. Zde se uvádí, do jaké míry je osoba samostatná a co všechno a v jakém časovém rozsahu má zajistit ošetřovatelka.
„Jenže když jsem přijela do jedné rodiny ve vesnici u Kolína nad Rýnem, tak všechno bylo jinak: 87letá paní nechodila, i když v dotazníku rodina uváděla, že základní potřeby si dokáže obstarat sama,“ vzpomíná paní Jiřina. První tři dny byly těžké, zvažovala, že to také vzdá.
Modlitby staré paní ustaly, rodina zapálila svíčky
„Paní se neustále modlila. Jednoho večera modlitby ustaly. Přivolala jsem jejího syna, který byl na statku. Během hodiny se sjelo třicet příbuzných. Všichni plakali, vzpomínali na vše, co s babičkou zažili, zapálili svíčky,“ vzpomíná paní Jiřina. Doktora, aby úředně potvrdil úmrtí, že prý zavolají až druhý den.
„Jenže jaké to bylo překvapení, když ráno se z postele ozvala babička, kde prý jsem. Bylo to velké pozdvižení,“ usmívá se Jiřina. Stará paní pak žila ještě tři měsíce. „Milovala vyjížďky na kolečkovém křesle,“ vzpomíná její ošetřovatelka.
Paní Jiřina posledními dny života doprovázela třeba i bývalého navigátora německé luftwaffe z druhé světové války. „Pořád opakoval, že on za nic nemohl, že byl jen navigátor. Občas byl pořádně protivný na všechny kolem, ale nakonec si mě oblíbil.“
Špatná zkušenost? „Jen jednou. Paní, taková velitelka, jak z nějakého pracovního tábora, si pletla roli ošetřovatelky se služkou pro všechno z Východu a ještě chtěla, abych jí vrátila pár euro, co musela vyplácet na diety, když měla pocit, že jsem ty peníze neutratila. Ale to byla výjimka.“
Zatím zůstává doma
Z poslední ošetřovatelské mise se paní Jiřina vrátila před koncem loňského roku. Teď je to s komplikované.
„Můžu doložit negativní test, třeba v deseti jazycích, a pustili by mě. Nechci ale riskovat, a i Němci se začínají hodně bát, když si přečetli zprávy, že je u nás milion nakažených, a přitom se už ale nedodalo, že je to za celý rok a přes 900 tisíc lidí se u nás zotavilo. Podle německých novin jsme pro ně zkrátka semeniště mutací, což zní hrozně, ale je otázka, nakolik je to pravda a nakolik nafouknutá bublina,“ uzavírá rázná seniorka z Prahy. Teď věnuje svému novému příteli: Malému starému pejskovi z útulku.
