A těchto lidí není, jak by se možná zdálo, zrovna málo. Česká práva sociálního zabezpečení (ČSSZ) registruje z žádostí o důchod zhruba desetinu takových, v nichž žadatelé uvádějí, že část života pracovali v zahraničí. A zatímco dříve šlo o práci především na Slovensku, postupně narůstá počet žádostí uvádějících, že si lidé také platili důchodové pojištění v dalších zemích EU.

ZÁKLADEM JE ZAHRANIČNÍ POTVRZENÍ

Žadatelé, kteří pracovali v jednom či několika státech v rámci EU, mají na své straně evropská koordinační nařízení a mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení, které zahrnují princip sčítání dob pojištění. Díky tomu jsou osoby, které pracovaly ve více zemích, ve stejném postavení jako ti, kteří zůstávali výhradně doma.

Je si však k tomu nutné zajistit potvrzení instituce, která je v daném státě garantem důchodového pojištění. Jen tak se doba důchodového pojištění získaná v jiném státě, s nímž má ČR odpovídající smlouvu o sociálním zabezpečení, může zohlednit při posuzování žádosti o český důchod. Dobu odpracovanou na území nesmluvního státu lze započítat jen v případě, že by si žadatel po celou dobu práce v zahraničí platil v ČR důchodové pojištění. Toto pravidlo platí nejen pro starobní, ale také invalidní či pozůstalostní důchody.

PROČ JE DŮLEŽITÉ SČÍTAT?

Je však nutné připomenout, že žádost o český důchod se posuzuje výhradně českou legislativou, nepřihlíží se tedy k zákonům země, kde žadatel strávil část života. Což může někoho zklamat, pokud počítá s hranicí důchodového věku či povinnou dobou pojištění, které platí v zahraničí a jsou případně nižší než u nás. Na druhou stranu v případě, že náš občan žádá o důchod z několika států, může mu být každý přiznán nejen v různé výši, ale také od jiného data podle místních zvyklostí.

K čemu je tedy dobré doby pojištění sčítat? Především proto, že kdyby princip sčítání nefungoval, často by se stalo, že by žadatel nedosáhl na důchod ani v jedné ze zemí, kde strávil část svého pracovního života. Může tedy dojít k tomu, že z určité země dostává občan jen minimální částku, ale důležitá je především doba tamního pojištění, kterou se může prokázat.

Žádost o důchod tedy mohou lidé uplatnit i v zahraničí, kde momentálně bydlí nebo pracují. Tamní instituce zabývající se žádostmi o přidělení důchodu předložené údaje nejen zpracovávají, ale také si vyžádají podklady nezbytné k rozhodování o nároku na důchod a jeho výši z jiných smluvních zemí, kde žadatel pracoval a byl pojištěn. Žadatel pak obdrží rozhodnutí o důchodu od instituce toho státu, kde si podal žádost.

NEZÁLEŽÍ NA ZEMI, ALE PODÍLECH

A výše důchodu? Neřídí se podle toho, v jaké zemi je podaná žádost, ale rozhoduje součet dílčích částek. Každý stát, kde občan pracoval a splnil podmínky nároku na důchod, mu totiž přizná důchod jen ve výši odpovídající době pojištění v dané zemi. A tuto výši si každý ze „smluvních“ států určuje především podle národních předpisů.

Pro důchod přiznaný v zahraničí si obvykle není nutné jezdit, bývá zpravidla zasílán do země, kde má žadatel trvalé bydliště nebo kontaktní adresu. Tu je třeba předložit jako součást žádosti, což samozřejmě platí i v případě, pokud občan žádá ČSSZ, aby mu důchod zasílala do zahraničí.