Je to lákavá představa. Pokud se nám něco nelíbí, zakážeme to, a je po problému. Jenže svět okolo nás, tedy v demokratické zemi, takhle nefunguje. Úřední zákaz ještě neznamená, že tím negativní jev zmizí.
V poslední době se objevilo hned několik takových pokusů, jak zákazem něco vyřešit. Autoři to nepochybně myslí v dobrém, chtějí učinit svět lepším. Ale je pokaždé zákaz tou správnou cestou, na jejímž konci bude všechno jen prozářené sluncem?
Začněme od bezdomovců. Samozřejmě, že třeba společná jízda tramvají s několik týdnů nemytou osobou není zrovna příjemný zážitek. Anebo když skupinka lidí bez domova den co den „okupuje“ jediné dvě lavičky v městském parku. Nepochybně se všichni shodneme, že by bylo lepší, kdyby v tramvaji, v parku, ale i na jiných veřejných místech žádní bezdomovci nebyli.
Ale vyřeší to nápad senátora Zdeňka Hraby (nestraník za ODS, pozn. aut.), který je mimochodem občanským povoláním právník, bezdomovectví zakázat? Stane se skutečně zázrak, že hned druhý den poté, co Hrabův zákon nebude účinnosti, nenarazíte v tramvaji, v parku, na nádraží a jinde na žádného bezdomovce? Samozřejmě nikoli. A nezmizí ani za měsíc, ani za rok.
Hraba plánuje, že by se bezdomovci, kteří by se jeho legislativě nepodřídili a nepracovali, by skončili za mřížemi. Už dnes české věznice praskají ve švech a v porovnání s jinými unijními zeměmi máme na počet obyvatel nadprůměrně odsouzených v celách. Experti spíše hledají cesty, jak českému vězeňství ulehčit, nikoli poslat do basy desítky, možná i stovky bezdomovců.
Lidé z lidskoprávních organizací, kteří se problémy lidí na ulici dlouhodobě zabývají, jednoznačně tvrdí, že kriminalizace bezdomovectví samozřejmě není řešením. Navíc to připomíná praktiky před listopadem 1989 a proslulý paragraf o příživnictví. Důležitější je prevence včetně možností vhodného bydlení. Ano, to je mnohem náročnější než zákaz, ale účinnější.
Posuňme se dál. Skupina poslanců vypracovala návrh zákona, který by zakázal prodej a podávání energetických nápojů osobám mladším 15 let. Opět se nepochybně shodneme, že nadměrná konzumace těchto nápojů plných různých povzbuzujících látek rozhodně není nic zdravého. Je to i jeden z důvodů, proč se u dětí objevuje nadváha a otylost, ale také zkažené zuby nebo duševní poruchy.
Stejně jako u bezdomovectví ovšem platí: Vyřeší se zákazem to, že děti a mladiství přestanou tyto povzbuzující koktejly pít? Nestane se spíše to, že si je začnou opatřovat jinak, třeba přes své starší kamarády? A nevyvolá to ještě větší zájem, když půjde o něco zakázaného? Když se v roce 1920 vyhlásila ve Spojených státech prohibice, tak alkohol také nezmizel, rozjel se ale ve velkém černý trh. Kdo chtěl, lahev si dokázal obstarat – zákaz nezákaz.
Domnívám se, že mnohem účinnější by opět byla prevence, především od rodičů. Především oni jsou přece odpovědní za své děti. To platí i pro zákaz sociálních sítí pro osoby mladší 16 let, k němuž v listopadu pod hrozbou vysoké pokuty pro provozovatele přistoupila Austrálie.
Byla to reakce na hrůzný čin padesátiletého pedofila (tedy nemocného člověka), který zavraždil patnáctiletou dívku, když se na internetu vydával za teenagera. O podobném ustanovení se vedou debaty také v Evropě.
Jenže sociální sítě nejsou jen zlo. Co když tam mladí lidé hledají pomoc se svými trablemi? Ne každý uživatel Facebooku, Instagramu nebo TikToku je úchyl. Neocitnou se dospívající v izolaci, když se z jakéhokoli důvodu nemohou nebo nechtějí svěřit svým rodičům nebo spolužákům ve škole?
Pokud to takhle půjde dál, můžeme se brzy dočkat i dalších zákazů. Každého nepochybně napadne hned několik příkladů, kde by mohla absolutní restrikce pomoci. Co třeba zákaz nošení batůžku na zádech v tramvajích či autobusech? Jak by se všem ulevilo, kdyby v nacpaném „emhádéčku“ museli baťůžkáři sundat své zavazadlo ze zad a nestrkali s ním do ostatních cestujících.
Ať ještě zkusí prohibici! Uvidíme, jestli se budou opakovat zajímavé roky 1920 – 1933, jako v USA
Tam bylo bylo 3× více tajných barů než v roce 1919.